Vladimir Iljič Uljanov – Lenin

 

   Otázka: Vladimir Iljič Uljanov – Lenin

   Předmět: Dějepis

   Přidal(a): lenka

 

Pro větší část starší generace byl Lenin největší génius, který chodil po této zemi, ale ve skutečnosti to byl řadový vůdce levých radikálů či extrémistů v ruské sociální demokracii s mnoha negativními vlastnostmi, kterému se povedlo dostat se v Rusku k moci a dokázal se u ní udržet. Věděl, že proti jeho radikálním plánům na nové uspořádání Ruska stojí silná opozice, byl přesvědčen, že své vize může realizovat jen a pomocí násilí a nezalekl se ani představy, že nechá své odpůrce fyzicky zlikvidovat. Do každodenní politiky spolu s Leninem nastoupil jako nástroj vlády teror. Z Lenina byl vytvořen přemrštěný kult, který začal již za jeho života a kterému čelil.

 

Lenin byl zvláštní politik, osobní odvaha zřejmě nebyla jeho silnou stránkou. Byl světodějný revolucionář, zakladatel sovětského svazu. Suverénně, s ostrou obezřetností a bezohlednou likvidací jakéhokoliv nepřítele vedl Rusko, oslabené vlastními boji, přes jeho krize. Rozbil zbankrotovanou carskou říši a založil komunistickou nadvládu. Položil základy první komunistické světové velmoci a později vedoucí mocnosti východního bloku.

 

Je možná překvapující, že nevládl ani celých pět let. Byla to nesmírně krátká doba na prosazení jakýchkoli změn, a Lenin dokázal poznamenat Rusko nesmazatelnou stopou a změnil ho k nepoznání. Historikové ho popisují jako podsaditého, s nápadnou holou lebkou, vystupujícími lícními kostmi, zrzavou špičatou bradkou a hluboce podsazenýma očima.

 

Leninovy prarodiče tvořili pestrou národnostní mozaiku- z otcovy strany to byli Rus a Kalmyčka, z matčiny strany asimilovaný ruský Žid a ruská Němka, která ani neuměla rusky a se svými vnuky hovořila německy. Pocházel z vážené měšťanské rodiny. Narodil se 22. 4. 1870, jako syn státního školního inspektora v Simbirsku ve městě, které bylo po jeho smrti přejmenováno na Uljanovsk. V roce 1887 ukončil gymnaziální vzdělání s nejvyšším vyznamenáním. Ve stejném roce byl popraven jeho starší bratr Alexander za spoluúčast na spiknutí proti carovi. Toto dovedlo definitivně mladého Lenina na revoluční dráhu. Pro své revoluční pletichy byl brzy vyloučen ze studia práv v Kazani. Individuálně se pak připravoval na právnické státní zkoušky, které v roce 1891 složil v St. Petersburgu. V roce 1897 byl za svoji propagandistickou činnost zatčen a odsouzen k vyhnanství na Východní Sibiři ve vesničce na řece Jeniseji. Tam se oženil se svou spolupracovnicí Naděždou Krupskou, která s ním žila ve vyhnanství. Napsal zde kromě jiného také „Vývoj kapitalismu v Rusku“, v níž stanovil požadavek, aby se ruský socialismus stal dalším samostatným vývojovým stupněm marxistického učení. Během celého svého života vyvíjel mimořádně obsáhlou literární činnost. V letech 1900-1905 žil jako emigrant v západní Evropě, nejdéle však v Mnichově a Ženevě. Ve Schwabingu se svou ženou žil pod jmény dr. Jourdanoff a paní Marica a vydával „Celoruský“ měsíčník Jiskra. V roce 1905 se vrátil do Petrohradu, kde již byla revoluce prakticky potlačena. Aby unikl hrozícímu zatčení, musel o 2 roky později opět emigrovat do zahraničí a dalších 9 let žil hlavně v Paříži, Krakově, v Bernu a Curychu.

 

V Curychu čekal na svůj velký okamžik, ten nastal, když v převážně buržoazní revoluci byla svržena carská vláda, panující v Rusku po staletí. Po návratu do Petrohradu požadoval „diktaturu proletariátu“ a „světovou socialistickou revoluci“. Ještě jednou sice musel Lenin utéci, ale z Finskadržel opratě ve vlastních rukách.

 

Leninovi bylo teprve padesát let a zdraví mu už nesloužilo. Trpěl častými bolestmi hlavy, ztrátou nálady, kdy mu nikdo nesměl přijít na oči, depresemi a jakýmsi zcela zvláštním psychickým rozpoložením. Po několika dnech ho sice tento stav obvykle přešel. V průběhu roku 1922 přišlo několik záchvatů, které ho připravily o možnost pohybu a nakonec i řeči. Výsledky Leninovy práce a úvah byly nutně poznamenány jeho psychickým stavem, který byl stále neutěšenější. Už v této době se kolem něj střídalo téměř 30 lékařů, z toho dobrá polovina zahraničních. Začátkem března 1923 přišla poslední krize, po níž se už nevzpamatoval a stal se duševní i fyzickou troskou.

 

Dodnes je velkým tajemstvím Leninova nemoc. Bolševici nikdy, dříve ani později, nepřipustili, by Lenin trpěl nějakou „nesolidní“ chorobou a totéž stanovisko přejala většina ruských historiků současnosti. A přitom je nejpravděpodobnější, že zemřel na následky neléčené syfilidy, kterou si přivodil asi hned na první zahraniční cestě v roce 1895 (z jeho korespondence je patrné, že se ve Švýcarsku zdržel, aby se léčil – neuvedl ovšem z jaké nemoci, ani kde). Všechno, co se jeho nemoci týče, bylo ukrýváno jako velké tajemství, nezachovaly se ani záznamy o důležitých vyšetřeních z doby nemoci, ani analýzy krevních vzorků, kterých se musely dělat desítky, a běžná tvrzení z oněch let (o progresivní paralýze) vyvraceli bolševičtí předáci jako „hnusnou pomluvu“. Zbývají jen různá svědectví o tom, že politbyro bylo informováno o Leninově nemoci naprosto přesně, lékaři jim prý sdělili, že jde o neléčený syfilis v posledním stadiu. Za nejprůkaznější nakonec se považuje svědectví Leninovy sestry Marie, podle níž Lenin sám dvakrát, už těžce nemocen, žádal jed, který by ukončil jeho trápení. A pak fotografie z posledních měsíců, které ukazují Lenina jako úplnou trosku. První oficiální oznámení o příčinách Leninovy smrti předal 25. 1. 1924 do Izvěstií lidový komisař zdravotnictví Semaško, který uvedl, že skleróza zničila Leninův mozek a výron krve do mozku ukončil náhle jeho život.

 

Jak tomu bývalo u faraonů, jeho tělesné pozůstatky byly mumifikovány a vystaveny pro veřejnost ve skleněné rakvi ve zvlášť vybudovaném mramorovém mauzoleu na Rudém náměstí před Kremlovskou zdí.






—————————————————————————

 Stáhnout práci v PDF  Upozornit na chybu

 Učebnice k maturitě  Maturitní kurzy

 Učebnice k VŠ přijímačkám  Kurzy na přijímačky

—————————————————————————

Další podobné materiály na webu: