Vikingové – seminární práce

 

   Otázka: Vikingové

   Předmět: Dějepis

   Přidal(a): Pavel Skřivánek

 

 

 

 

Historie o původu:

Kolem 10.tisiciletí  př.n.l. začali lovci z území dnešního Dánska a Německa  postupně osídlovat sever Evropy. Následovali obrovská stáda sobů a losů, která táhla na sever v důsledku oteplení evropského klimatu, a stali se tak prvními Skandinávci.

Lidé z doby kamene žili většinou kočovním životem, živili se především lovem. Kolem 4.tisíciletí př.n.l. noví přistěhovalci přinesli základní znalosti o zemědělství. Například sob byl nepostradatelný pomocník a společník, který poskytoval potravu  ve formě mléka a masa.

 Kočovní lovci se tak měnili  v zemědělce  a řemeslníky.

Vikingové patřili mezi germánské kmeny, které se rozšířily skoro po celém světě.

Slovo Viking je pravděpodobně odvozeno od vík=záliv, říkali si tak obyvatelé tří severských zemí – dnešního Dánska, Norska a Švédska.

V západní Evropě jim spíše přezdívali Normané a ve východní zase Varjagové.

 

Běžný život Vikingů

Vikingové byli nejen válečníci, ale také zemědělci, pastevci a řemeslníci. Pěstovali oves a ječmen někdy i žito a pšenici. Živili se stravou rostlinného původu např. ořechy a různými druhy planého ovoce. Většinou se vše pojídalo v podobě kaše, ale podstatnou složku jídelníčku tvořilo maso (hovězí, vepřové, skopové, zvěřina, tulení a rybí např. lososí nebo sledí) a chléb. Krávy chovali i kvůli mléku ze kterého uměli udělat máslo a tvaroh. Stejně tak chovali i ovce, ze kterých navíc získávali i vlnu. Kvůli vejcím chovali slepice, ale běžně se sbírala vejce z hnízd ptáků.

Lovecké tábory tvořila jednoduchá přístřeší ze sešitých kůží, přehozeních  přes dřevenou konstrukci. Lovci je často stavěli na mořském pobřeží: většinou cestovali po vodě v pirogách vydlabaných z jedno kusu kmene.

 

Domy Seveřanů: Nejodolnější vikingské domy byly kamenné. Stavěli se nejčastěji z kamenů pokládaných na sucho, bez malty. Takové domy byly obvyklé hlavně tam, kde bylo méně dřeva, hlavně na ostrovech v Atlantiku.  Dodnes nacházejí archeologové jejich základy.

 

Obchod

Obchodovali nejen se západní Evropou, ale jejich obchodníci pronikali i k Arabům ve Španělsku a severní Africe, na východě přes řeky v Rusku a na Ukrajině se dostali do Byzantské říše a Persie. Díky tomu získávali často dost exotické zboží jako víno, koření nebo hedvábí.

Centry obchodu byla města jako třeba Hedeby nebo Birka

 

Vikingská  zábava

Oblíbenou zábavou Seveřanů bylo poslouchání ság, legend a příběhů o bozích, hrdinech a nestvůrách.  Ságy většinou přednášel při hostinách před všemi shromážděnými bard, vypravěč a zároveň básník.

Oblíbené byly i různé sporty, třeba zápasy,  koňské dostihy nebo  bruslení.

Vikingové také hráli různé hry, třeba hnefatafl. Ten se hrál s bílými a černými kameny a trochu připomínal šachy nebo dámu. Jeden hráč se snažil „zajmout“ krále, zatímco druhý (ten s černými kameny) se ho snažil ubránit a odvést „do bezpečí“, tedy do rohového pole.

 

Oblečení a hygiena

Způsob oblékání vikingů závisel na třech věcech

1. V jaké části Skandinávie žili.

2. Jaké bylo jejich postavení ve společnosti.

3. Jak byli bohatí.

Oblečení vikingů  bylo přizpůsobeno jeho použití a pohodlí a daleko méně k současné módě. Protože skandinávské podnebí je chladné, bylo oblečení teplé, většinou vlněné nebo lněné. Vikingové měli rádi pestré barvy a často jimi své oblečení zdobili. Barviva na látky byla přírodní a získávala se z rostlin.

Každá vikingská žena měla doma nástroje pro výrobu látek. Protože výroba každého kusu oblečení byla časově velmi náročná, byl výsledný kus velmi jednoduchý.

Vikingové se často vraceli ze svých cest s nákladem vlny a hedvábí. Hedvábí bylo ovšem velmi drahé a tak si jej mohli dovolit pouze bohatí jedinci.

Ženy nosily lněné šaty na kterých měly zástěru. Ta chránila šaty před ušpiněním a také se do ní daly často používané předměty např. nůž. Drobné předměty se také uvozovaly kolem zápěstí protože šaty neměly žádné kapsy. Na hlavě nosily šátek, který byl u krku uvázán a opatřen broží.

Na překvapivě vysoké úrovni byla vikingská hygiena. Nejméně jednou do týdne se myli, často si česali a stříhali vlasy i vousy a pravidelně si měnili oblečení. Často využívali i saunu.  Vikingové tak byli asi nejčistotnějším národem tehdejší Evropy.

 

Vikingská společnost a právní systém

Na samotném vrcholu vikingské společnosti stáli jarlové-vysoká šlechta. Byli buď zcela samostatní (hlavně před sjednocením jednotlivých skandinávských zemí) nebo podřízení králi.

Jarlům byli podřízení hersirové, vlastně úředníci a nižší šlechta.

„…jádrem společnosti byl selský stav. Typický sedlák sice nehospodařil na velkých pozemcích, ale byl svobodný. Do tohoto stavu patřili také řemeslníci a válečníci, kteří se pod vedením jarla nebo dokonce krále účastnili různých výprav.“

Na dně společnosti byli otroci, traelové.  Stejně jako jinde ve světě byli vlastně „majetkem“ svého pána, neměli prakticky žádná práva, zato museli těžce pracovat.

Nejčastěji se otrokem stávali děti otrokyň (ale pokud byla matka svobodná a otrok jenom otec, bylo svobodné i dítě), nebo zajatci, jindy byli otroci získávaní obchodem.

 

Ženy: Ženy měli ve vikingské společnosti na tehdejší dobu velmi zvláštní postavení.  Byly považované za rovnocené s muži. Například v době, kdy byli jejich muži pryč, řídili hospodářství, kontrolovali a organizovali práci otroků, často i natrvalo, pokud se muži nevrátili.

 

Výše trestu

 Výše trestu  byla stanovená pro svobodného muže za zločin, násilí nebo vraždu. Řídila se,   stupnicích  pokut, zvané mannbaetr. Plná pokuta byla vyměřena za zabití člověka nebo za useknutí nosu, poloviční za vypíchnutí oka, čtvrtina pokuty za useknutí ucha apod. Rozsudek vynášeli sami členové thingu, složeno ze členů svobodných můžu, ale někdy i žen. Spravedlnost však byla mnohdy zatlačena mocí, proto na provedení rozsudku musel postižený dohlédnout sám.

 

Vikingské lodě

Příď i záď lodi byly většinou vyřezány z jednoho kusu dřeva a spojeny kýlem. Trup se skládal z dřevěných prken spojených nýty. Z prken se skládala také paluba. Ke stavbě lodi bylo nejčastěji používané jasanové nebo borové dřevo.

Lodě byly poháněny plachtami i vesly, směr bylo možné řídit pomocí kormidla, Vikingové znali i kotvu.

Druhy lodí: Drakkar: Nejznámější loď Skandinávců. Měřila 30-40 m. Svůj název dostala podle časté, vyřezávané dračí hlavy na přídi (někdy i na zádi) která měla vyděsit nepřátele, zlé duchy a příšery.

 

Válečnictví

 

Zbraně

Většina lidí si vikingské válečníky představuje se sekerami. To je pravda. Původ válečných seker leží u velkých dřevorubeckých seker,  které byly v hustých skandinávských lesí nezbytné.

Válečná sekera měla dlouhou, dřevěnou rukojeť. Existovala jak verze jednoruční, tak obouruční, ale vždycky měla jen jedno ostří.

V bitvě šlo o velmi nebezpečnou zbraň která drtila štíty, lámala kosti a prolamovala přilby nepřátel.

Další velmi oblíbenou zbraní byl meč. Nebyl jen zbraní ale i symbolem, který měl ukazovat moc a bohatství svého majitele.

Hlavně v raném vikingském období byly meče velice nákladné, později se však začali vyrábět i levnější a dostupnější.

Meče Skandinávců byly většinou celkem dlouhé asi 75-100 cm. Hrot byl často zakulacený, protože nebyly určeny k bodání, ale spíše sekání

 

Brnění a zbroj

Na svou ochranu nosili severští válečníci štíty. Ty byly kulaté, dřevěné, uprostřed se železnou puklicí, měla lépe chránit ruku bojovníka, který štít držel. Někdy byli zdobené, především barevně pomalované.

Většinou měli průměr mezi 80 a 90 cm.

Přilby se vyráběly ze železa. Nikdy ale nebyli ozdobené rohy. Přilba totiž měla za úkol, chránit svého majitele tak, aby po ní čepel meče nebo sekery neškodně sklouzla dolu. Pokud by se zachytila o rohy, mohla by strhnou hlavu majitele stranou a zlomit mu tak vaz. Pokud Vikingové rohaté přilby měli, bylo to jen výjimečně a pro rituální účely.

 

Vedle přileb a štítů používali Seveřané také brnění

Nejpoužívanější zbrojí byla zbroj kožená nebo vycpávaná vlnou.

Šupinová zbroj byla zhotovena z kovových šupin navázaných na sebe koženými řemínky.

Další byla zbroj kroužková. Kroužková košile byla nejdražší částí vybavení bojovníka. Měla cenu několika desítek kusů krav až několika vesnic. Vážila kolem 15 kg měla krátké rukávy po lokty a dlouhá byla do půli stehen.

 

Vikingové – kultura a umění

Nejznámějším prvkem vikingské kultury je runové písmo, zvláštní tím, že se tesalo do kamene. Používalo se například k zapsání čarodějných formulí. Byly jím popisovány náhrobní kameny, ale jsou známy i runami psané balady skaldů (severští potulní písničkáři).

 

Runové písmo

Podle legendy daroval runové písmo lidem Odin – otec bohů Vikingové se k runovému písmu chovali s velkou úctou a věřili, že má magickou sílu. Runy jsou většinou vytesány do kamene, ale nacházejí se i na kostech, rohovině, dřevu i na předmětech denní potřeby. Runy sloužily k označení nádob i osobních věcí. Obchodníci runovým písmem zaznamenávali své záznamy o prodeji zboží. Válečníci zdobili své zbraně runami a věřili, že takto budou v boji silnější a nepřátelské šípy se jim vyhnou. Také si tímto způsobem označovali své zbraně, aby si každý poznal ty své.

Runovým písmem se zaznamenávaly i události týkající se budování měst, pozemkové vlastnictví, zámořské plavby, rodinné vztahy, zprávy o společenském stavu nebo vlohách, dokonce i o kráse žen.

Vikingská abeceda je často nazývána futhark podle prvních šesti znaků původní 24-znakové abecedy. Později byla zredukována na 16 znaků

 

Náboženství

Bohové

Skandinávci uctívali množství bohů. Jejich vládcem byl Odin.  Patřil mu osminohý kůň Sleipnir a havrani Hugin  a Munin kteří létali po světě a přinášeli svému pánovi zprávy o tom, co se kde děje. Odin byl podle Vikingů také bohem války, bouře, ale i magie a léčitelství. Měl jen jedno oko, druhé prý vyměnil za možnost napít se z Mimiho studny (ten kdo se z ní napije se má stát velmi moudrý).

Velmi oblíbeným bohem byl Thor, bůh hromu, blesku a země. Vlastnil velké kladivo Mjolnir kterým bojoval s obry a démony a jezdil po obloze na voze taženém dvěma velkými kozly.

Rozporuplnou postavou severské mytologie byl Loki. Uzavřel sice pokrevní bratrství s Odinem a mnohokrát mu pomohl,  také mu daroval koně Sleipnira (který byl jeho synem).

Na druhou stranu se snažil bohům také škodit a kul proti nim pikle, způsobil smrt jednoho z Odinových synů. Není divu že byl bohem lži, lstivosti ale také ohně.

Vládce bohů měl několik manželek, to hlavní a nejvýznamnější však byla Frigg, bohyně manželství a přírody. Darovala podle legend lidstvu len a všude ji doprovázely dvě kočky.

Bohem plodnosti a prosperity byl Frey. Doprovázel ho kanec Gallinbursti se zlatými štětinami.

Freyovým ženským protějškem byla jeho sestra Freya, údajně nejkrásnější bohyně. Cestovala kočárem taženým kočkami nebo (Lasice)  hranostaji a patřil jí kouzelný plášť,  díky kterému se mohla proměnit v ptáka.

 

Nástupci Vikingů

Dalo by se říci, že v 11. století éra Vikingů skončila. V té době už většina Vikingů začala přestupovat ke křesťanství a opouštěla staré bohy i zvyky. Osady a kolonie v Grónsku a Americe byli opuštěni a z Norska, Dánska a Švédska se stávala typická středověká království.

Jako konec doby nájezdů i objevných výprav Skandinávců se většinou uvádí rok 1066 kdy došlo k porážce Haralda Hardrady a kdy dobyl Anglii vévoda Vilém Dobyvatel.

Obávaní Seveřané ale zcela nezmizela. Vytvořili svá království ve Skandinávii a nejen tam.

Skandinávská království: Po skončení doby vikingských nájezdů se ve Skandinávii vlastně nic zásadního nedělo. Probíhali, často velmi krvavé, boje mezi jednotlivými šlechtici a králi. Ve 12. století Švédové začali pronikat do Finska a jeho obyvatele pokřesťanšťovat. Finsko se pak stalo součástí Švédska až do napoleonských válek v 19. století.

Normané: Část Vikingů pod vedením svého náčelníka Rolla se usadila v 10. století v severní Francii, kde jim poskytl území francouzský král Karel III. výměnou za slib, že ho nebudou napadat ale naopak chránit před ostatními Vikingy. Brzy se stali známí jako Normané (nord-man-seveřan), jejich území se začalo nazývat Normandie.

Normané se záhy stáli obávanou silou, přestože přijali mnohé západoevropské zvyky i kulturu, po svých předcích zdědili odvahu i bojovnost. Založili několik států na jihu Itálie a později se zúčastnili i křížových výprav.

Normané kteří zůstali ve Francii zatím bojovali proti okolní šlechtě a střetávali se i s francouzskými králi. Pod vedením mladého vévody Viléma porazili své francouzské nepřátele v bitvě u Val-es-Dunes. R. 1066 pak Vilém vpadl do Anglie a v bitvě u Hastings porazil anglického krále Harolda Godwinsona, který v bitvě padl. Vilém pak získal přídomek Dobyvatel a anglickou korunu.

Posmrtný život a pohřbívání

 Vikingské hroby se lišili podle toho, jak byl zemřelý bohatý či mocný.

Pro chudší válečníky byl z kamenů na zemi vytyčen menší hrob ve tvaru lodi, kde uprostřed stála hranice, na kterou zemřelého položili se všemi jeho zbraněmi a hranici zapálili, nebo na tělo zemřelého  navršili mohylku.“

Králové a velmoži byli pohřbíváni většinou na lodi spolu s domácími zvířaty, šperky, zbraněmi a také se svou ženou, která byla během pohřebního rituálu uškrcená a probodnutá, většinou si ovšem takový osud zvolila dobrovolně. Loď pak byla většinou zapálena a vypuštěna na moře, další možností bylo, že loď zůstala na pevnině kde na ni byla navršená mohyla, v tom případě se loď zapalovala jen někdy.

Středověcí Skandinávci věřili, že po smrti zamíří do chladného království Lokiho dcery Hel, vládkyně smrti a nemoci. Ovšem bojovníky padlé v bitvě čekal jiný osud. Odešli do království bohů Valhalla, kde přes den bojovala a v noci, poté co se jim všechna zranění zázračně uzdravila, jedli a pili až do rána.

Představy o homosexualitě, zavedené křesťanstvím

Světské zákony Islandu z věku Vikingů se o homosexualitě nezmiňují. Jediné místo, kde je homosexualita písemně zakázána, je křesťanská církev. Islandská kniha kázání (asi 1200 n. l.) obsahuje kázání, kde se uvádí, že mezi smrtelné hříchy patří “ty strašlivé tajné hříchy spáchané muži, kteří si neváží můžů více než žen nebo znásilňují čtvernožce”. V Penetentialu (manuskript, popisující hříchy, pozn. překl.) biskupa Þorláka ze Skáholtu (asi z let 1178-1193 n. l.) jsou vyjmenována pokání, trvající devět nebo deset let, zahrnující bičování za “cizoložství mezi muži nebo spáchání styku se čtvernožci”, a říká se zde o lesbické lásce, že “jestliže se ženy uspokojí navzájem, bude jim nařízeno stejné pokání jako mužům, kteří vykonávají nejšerednější cizoložství mezi sebou nebo se čtvernožci”. (Sørenson 26) Křesťanství odsuzuje stejně aktivní i pasivní roli při homosexuálním styku, kdežto skandinávští pohané odsuzovali pouze pasivní muže.

 

Postoje Vikingů k homosexualitě a mužnosti

Homosexualita nebyla Vikingy pokládána za zlo, zvrhlost, vlastnost odporující přírodním zákonům ani za žádnou z dalších podobných možností, kterými křesťanská církev vybavila západní kulturu. Spíše to bylo chápáno tak, že muž, který se podrobuje jiným mužům v sexu, bude stejně povolný v jiných směrech, bude raději stoupencem než vůdcem, a dovoluje jiným, aby za něj mysleli či bojovali. Tedy, homosexuální styk nebyl ničím k odsouzení, ale spíš neschopnost postarat se o sebe a činit vlastní rozhodnutí, bojovat své vlastní boje, která šla přímo proti severské etice samostatnosti (Sørenson 20).

Být používán k homosexuálnímu styku jiným mužem znamenalo totéž co zbabělost díky zvyklosti sexuálně atakovat poražené nepřátele. Tuto praxi dokládá Sága Sturlunga, především v části Guðmundar saga dýra, kde Guðmundr zajme muže a jeho manželku, a hodlá je oba znásilnit, aby je sexuálně ponížil (Ok var þat við orð at leggja Þórunni í rekkju hjá einhverjum gárungi, en gera þat vi Björn prest, at þat þætti eigi minni svívirðing.) (Sørenson 82, 111; Sturlunga saga, I, 201). Kromě znásilnění byli poražení nepřátelé často kastrováni, jak nám dokládá na několika místech Sága Sturlunga. Grágás (islandský zákoník, pozn. překl.) zaznamenává, že klámhogg čili “ostudný šťouch” do zadnice byl, stejně jako kastrace, “závažný úraz”, stavěný na roveň zraněním poškozujícím mozek, břicho či míchu: chápání aktu klámhogg stejně jako kastrace ve významu “zženštění” oběti a řazení ke zraněním, způsobeným penetrací těla, silně naznačuje, že tento termín znamená znásilnění čili anální sex, vnucený poraženému bojovníkovi (Sørenson 68)

Mé osobní bádání ohledně homosexuality ve věku Vikingů ukazuje jasně, že Vikingové měli slova (a tím pádem tedy i duševní pojmy a představy) pro aktivity mezi stejným pohlavím; nicméně díky potřebě zemědělsko-pastýřské kultury reprodukovat se nejen pro práci na farmě, ale také pro zajištění péče o rodiče ve stáří, se očekávalo, že bez ohledu na citové preference jedince každý vstoupí do manželství a zplodí potomky. Nejsou zaznamenány žádné případy gay nebo lesbických párů z dob Vikingů: a co víc, myšlenka výlučně homosexuálního života neexistovala ve většině kultur až do doby zrodu současné západní kultury. Na sexuálních partnerech člověka málo záleželo, pokud žil tento jedinec v manželství, měl děti a přizpůsobil se alespoň navenek společenským normám, aby nenarušoval společenství. Ty Skandinávce, kteří se pokusili vyhnout manželství, trestal zákon: muž, který se nechtěl oženit, byl nazýván fuðflogi (muž, vyhýbající se ženskému pohlaví), žena, která odmítala se vdát, byla nazývána flannfluga (žena, vyhýbající se mužskému pohlaví). (Jochens 65)

Ságy a zákony svědčí o tom, že mužská homosexualita byla nahlížena ze dvou úhlů: nebylo vůbec nic divného či ostudného, pokud muž při obcování s jiným mužem zastával aktivní nebo “mužnou” roli, ale pasivní partner byl vystaven posměchu. Je ale nutno připomenout, že zákony a ságy odrážejí křesťanské povědomí Islanďanů či Norů ze třináctého a čtrnáctého století, dlouho po pohanské době. Mýty a legendy ukazují víru v občasné homosexuální jednání uctívaných bohů a hrdinů, což může signalizovat, že předkřesťanská vikingská Skandinávie byla k homosexualitě mnohem tolerantnější, a o praktikování lesbické lásky ve věku Vikingů se historie vůbec nezmiňuje.

Stará severská terminologie, týkající se homosexuality, a související pojmy

Staré severské slovo, užívané v zákonech a literatuře pro pohanu, bylo níð, což může být vykládáno jako “nactiutrhání, urážka, posměch, nezákonnost, zbabělost, pohlavní zvrácenost, homosexualita” (Markey 75). Z níð jsou odvozena slova jako níðvisur (“hanlivé verše”), níðskald (“hanopisec”), níðingr (“zbabělec, psanec”), griðníðingr (“narušitel”), níðstöng (“předmět hanby”) (Markey 75, 79 & 80; Sørenson 29), rovněž níða (“provozování níð básnictví”), tunguníð (“slovní níð”), tréníð (“dřevěný níð, vyřezávání nebo vytesávání znázornění sexuálně spojených mužů, ve spojitosti s níðstöng, viz výše”) (Sørenson 28-29). Níð je jedním ze skupiny pojmů, jejichž vedlejším významem je pasivní mužská homosexualita, například ergi nebo regi (podstatná jména) a argr či ragr (přídavná jména vytvořená z ergi) (“svolný nebo nakloněný hrát nebo zajímat se o hraní ženské role v sexuálním vztahu s jiným mužem, zženštilý, změkčilý, zbabělý”); ergjask (“být argr”); rassragr (“zadko-ragr”); stroðinn a sorðinn (“osouložován muži”) a sansorðinn (“očividně osouložován muži”) (Sørenson 17-18, 80). Muž seiðmaðr (praktikující ženskou magii), který je argr, je nazýván seiðskratti (Sørenson 63).

 

Představy o homosexualitě, zavedené křesťanstvím

Světské zákony Islandu z věku Vikingů se o homosexualitě nezmiňují. Jediné místo, kde je homosexualita písemně zakázána, je křesťanská církev. Islandská kniha kázání (asi 1200 n. l.) obsahuje kázání, kde se uvádí, že mezi smrtelné hříchy patří “ty strašlivé tajné hříchy spáchané muži, kteří si neváží můžů více než žen nebo znásilňují čtvernožce”. V Penetentialu (manuskript, popisující hříchy, pozn. překl.) biskupa Þorláka ze Skáholtu (asi z let 1178-1193 n. l.) jsou vyjmenována pokání, trvající devět nebo deset let, zahrnující bičování za “cizoložství mezi muži nebo spáchání styku se čtvernožci”, a říká se zde o lesbické lásce, že “jestliže se ženy uspokojí navzájem, bude jim nařízeno stejné pokání jako mužům, kteří vykonávají nejšerednější cizoložství mezi sebou nebo se čtvernožci”. (Sørenson 26) Křesťanství odsuzuje stejně aktivní i pasivní roli při homosexuálním styku, kdežto skandinávští pohané odsuzovali pouze pasivní muže.

Postoje Vikingů k homosexualitě a mužnosti

Homosexualita nebyla Vikingy pokládána za zlo, zvrhlost, vlastnost odporující přírodním zákonům ani za žádnou z dalších podobných možností, kterými křesťanská církev vybavila západní kulturu. Spíše to bylo chápáno tak, že muž, který se podrobuje jiným mužům v sexu, bude stejně povolný v jiných směrech, bude raději stoupencem než vůdcem, a dovoluje jiným, aby za něj mysleli či bojovali. Tedy, homosexuální styk nebyl ničím k odsouzení, ale spíš neschopnost postarat se o sebe a činit vlastní rozhodnutí, bojovat své vlastní boje, která šla přímo proti severské etice samostatnosti (Sørenson 20).

Být používán k homosexuálnímu styku jiným mužem znamenalo totéž co zbabělost díky zvyklosti sexuálně atakovat poražené nepřátele. Tuto praxi dokládá Sága Sturlunga, především v části Guðmundar saga dýra, kde Guðmundr zajme muže a jeho manželku, a hodlá je oba znásilnit, aby je sexuálně ponížil (Ok var þat við orð at leggja Þórunni í rekkju hjá einhverjum gárungi, en gera þat vi Björn prest, at þat þætti eigi minni svívirðing.) (Sørenson 82, 111; Sturlunga saga, I, 201). Kromě znásilnění byli poražení nepřátelé často kastrováni, jak nám dokládá na několika místech Sága Sturlunga. Grágás (islandský zákoník, pozn. překl.) zaznamenává, že klámhogg čili “ostudný šťouch” do zadnice byl, stejně jako kastrace, “závažný úraz”, stavěný na roveň zraněním poškozujícím mozek, břicho či míchu: chápání aktu klámhogg stejně jako kastrace ve významu “zženštění” oběti a řazení ke zraněním, způsobeným penetrací těla, silně naznačuje, že tento termín znamená znásilnění čili anální sex, vnucený poraženému bojovníkovi (Sørenson 68). Není známo, jak rošířená tato praxe znásilňování poražených nepřátel vlastně byla, nebo jestli se objevovala před příchodem křesťanství, ale v jiných kulturách, u nichž byla etika stejně jako u Vikingů založena na mužské agresi, bylo znásilnění poražených nepřátel povinné.

Názor, že homosexuální akt na nepříteli znamená jeho ponížení, mohl těžce doléhat na lidi v homosexuálních vztazích: jestliže to bylo zahanbující ponížení nepřítele, vykonávání styku s milovaným přítelem by mohlo být považováno za nejhorší druh zrady nebo nedostatek oddanosti (Sørenson 28). Vzhledem k tomu, že všechny odkazy v literatuře a zvláště urážky ukazují na to, že být sansorðinn, ragr, níðingr nebo být užíván způsobem ergi znamenalo být mužem, pasivně přijímajícím anální sex, nevíme, zda Vikingové pohlíželi na orální sex mezi lidmi nepříznivě nebo ne (nebo jak vlastně pohlíželi na orální sex obecně, ať už ho poskytoval a přijímal kdokoli, muž či žena).

Je zajímavé povšimnout si doměnky Vikingů, že stářím se z muže stává argr. Velmi známé přísloví říká svá ergisk hverr sem eldisk, “z každého se stane argr, když zestárne”. To může ukazovat na to, že homosexualita byla lépe přijímána poté, co muž vychoval potomky a zestárnul (Sørenson 20), třebaže muž jako náčelník Snorri goði, který zplodil 22 dětí, poslední ve věku 77 let (těsně před svou smrtí) zajisté dokazuje, že muž nikdy není příliš starý na to, aby byl otcem! (Jochens 81). Pro muže, který nemohl mít děti (ať už zásluhou impotence, sterility, stáří, etc.) mohl být homosexuální vztah přijatelným. Zdá se, že jedním ze slangových termínů pro takového muže bylo kottrinn inn blauði, tedy “měkká kočka”, jak je zaznamenáno v Stúfs þáttr, závěru Ságy Laxdæla, v rozhovoru mezi norským králem Haraldem harðráði a Stúfem, synem Þórða kottr (Þórðr Kočka): zmaten neobvyklým přízviskem, ptá se Haraldr Stúfa, zda byl jeho otec Þórðr kottrinn inn hvati eða inn blauði, “tvrdá či měkká kočka”. Stúfr odmítá odpovědět, rozzloben předpokládanou urážkou, ale král připustí, že jeho otázka byla pošetilá, protože “osoba, která je měkká (blauðr), nemůže být otcem” (Jochens 76).

Urážky, vinící z homosexuality

Urážky na konto homosexuality máme doloženy ve velkém rozsahu. Soudě pole literatury, Vikingové byli “burani” středověké Evropy… Vejít do nálevny medoviny a nazvat některého z mužů buznou by znamenalo vyvolat stejnou reakci jako u správňáka v texaském kovbojském baru. Jen konečným výsledkem by místo kovbojské boty v obličeji byla velká sekera v hlavě, ale způsob myšlení je tentýž.

Mimoto ve všech případech, kdy se s níð nebo ergi setkáváme jako s obviněním, nikdo vážně nevěří, že obviněná strana je skutečně homosexuální: toto obvinění je symbolické, spíše je to jako nazvat burana moderní doby “homoušem”, aby byl vyprovokován k boji. (Sørenson 20)

Protože tehdy jako nyní byly některé druhy urážek “výzvou k boji” či se za ně dokonce zabíjelo, skandinávské zákoníky některé typy urážek zakazovaly a buď promíjely oběti urážek zabití nactiutrhače nebo trestaly vyslovené urážky vyhnanstvím. Norský Kodex z Gulaþingu (asi 1000-1200 n. l.) říká:

Um fullrettes orð. Orð ero þau er fullrettis orð heita. Þat er eitt ef maðr kveðr at karlmanne oðrom at hann have barn boret. Þat er annat ef maðr kyeðr hann væra sannsorðenn. Þat er hit þriðia ef hann iamnar hanom við meri æða kallar hann grey æða portkono æða iamnar hanom við berende eitthvert.

Ohledně nadávek a urážek. Zde jsou slova, považovaná za nadávky. Bod první: když muž řekne o muži, že je těhotný. Bod druhý: když muž řekne o muži, že byl homosexuálně osouložen. Bod třetí: když muž přirovná jiného muže ke klisně, nazve jej fenou nebo děvkou nebo jej přirovná k jakémukoli zvířeti, rodícímu mláďata. (Markey, 76, 83)

Podobně islandský zákoník Grágás uvádí:

Þav ero orð riú ef sva mioc versna máls endar manna er scog gang vaðla avll. Ef maðr kallar man ragan eða stroðinn eða sorðinn. Oc scal søkia sem avnnor full rettis orð enda a maðr vigt igegn þeim orðum þrimr.

Pak zde jsou tři výroky, které mohou znamenat tak vážné obvinění muže, že si autor zaslouží být postaven mimo zákon. Když muž nazve muže nemužným [zženštilým], homosexuálem, očividně osouložovaným mužem, může být žalován jako u ostatních nadávek a tyto urážky mohou být pomstěny bojem. (Markey, 76, 83)

Kodex z Frostaþingu nám taktéž říká, že fullréttisorð (slovní útok, za který musí být poškozené straně zaplacena náhrada škody či pokuta) znamená srovnat muže se psem, říci mu, že je sannsorðinn (očividně osouložován mužem), ale hodnotí jako hálfréttisorð (zde je požadována poloviční pokuta) výroky, považované v naší kultuře za nezávažné, včetně srovnání muže s volem, koněm či dalšími zvířecími samci. (Sørenson 16)

Mnoho výměn urážek můžeme najít v díle Básnická Edda, zvláště v částech Hárbarðljóð, při souboji mezi Óðinnem a Thórem; Lokasenna, kde Loki uráží severské bohy; Helgakviða Hundingsbana s výměnou smrtelných urážek mezi Sinfjotlim a Guðmundem; Helgakviða Hjorvarðssonar, kde si vyhrožují Atli a obryně Hrimgerð. Další příklady lze nalézt v ságách jako Egils saga Skallagrimssonar nebo Vatnsdæla saga.

Urážky, mířené na muže, měly několik variant. Narážky mohly zesměšňovat mužovu chudobu, jako to udělal Óðinn, když řekl Thórovi, že je “jen bosý žebrák, kterému zadek prosvítá kalhotami” (Hárbarðljóð 6), nebo mohly vyjadřovat, že muž je paroháč (Hárbarðljóð 48, Lokasenna 40). Některé urážky se týkaly vyměšování:

Þegi þú Niorðr!     þú vart austr heðan

     gíls um sendr at goðom;

Hymis meyiar     hofðo þic at hlandtrogi

     oc þér í munn migo.

Ty mlč, Niorðe!     byl´s poslán na východ

     bohům co rukojmí

Dcerám Hymirovým     záchodem budeš

     ony se vymočí do tvých úst.

(Lokasenna 34)

Urážky takové povahy jsou jen sprosté či nechutné. Daleko vážnější byly ty, které byly zmíněny v zákonech, vztahující se ke zbabělosti nebo zženštilému jednání. Nařčení ze zbabělosti bylo asi méně závažnou z těchto dvou možností, třebaže tyto kategorie splývají:

Dost síly má Thórr,     však rázný duch chybí:

ve zbabělém strachu     rukavicí se plazil

     a zapomněl, že Thórem býval:

v dokonalé hrůze     teď nedovolí si

pšouk ani kýchnutí,     by Fjalar neslyšel.

(Hárbarðljóð 26)

Další urážky, obviňující ze zbabělosti, obsahuje Hárbarðljóð 27 a 51, stejně jako Lokasenna 13 a 15.

Ještě nebezpečnější bylo urazit muže tím, že byl nazván “vykleštěným koněm, valachem”, což naznačovalo zbabělost stejně tak jako narážku na sexuální zvrácenosti ve spojení s koněm, jako to učinil Hrimgerð, když nazval Atliho ” zbabělým valachem, který řehtá jako hřebec, ale srdce má v zadku” (Helgakviða Hjorvarþssonar 20).

Mezi zcela smrtelné urážky patřily ty, které přisuzovaly adresátu zženštilé chování nebo sexuální perverzi. Obvinění z provozování seiðr, ženské magie či čarodějnictví, naznačovalo, že ten, kdo toto provozuje, hraje ženskou roli při sexuálním styku (Sturluson, Prozaická Edda, 66-68). Óðinna, praktikujícího seiðr, si často kvůli tomu dobírali, i když tuto urážku nacházíme také v jiných souvislostech (Lokasenna 24, Helgakviða Hundingsbana 38). Stejně tak mohlo být urážkou nazvat muže klisnou, buď přímo nebo pomocí přirovnání jako třeba “nevěsta Graniho” – Grani byl proslulý hřebec Siegfrieda Drakobijce. (Helgakviða Hundingsbana 42). Lokiho vtělení se do klisny mělo za následek zrození nejlepšího ze všech koní, Óðinnem sedlaného Sleipnira, ale tvrzení o (v lepším případě) bisexualitě nevyhnutelně pošpinilo jednou provždy Lokiho reputaci (Markey, 79). Jak uvádí Kodex z Gulaþingu, bylo stejnou urážkou přirovnat muže k jakékoli zvířecí samici, nosící mladé. Jednu z obsáhlejších urážek tohoto typu nacházíme v Helgakviða Hundingsbana:

Byl´s čarodějnicí     na Varinově ostrově,

choval ses falešně     a nadbíhals mi, babo:

ne chrabrým patřils,     ale vzal sis mě,

ne mladíka s mečem,     ale Sinfjotliho.

Kouzelnící byl´s,     valkýrou divokou

v síni Allfathea,     temné a ponuré:

všichni válečníci Valhally     málem se poprali,

svéhlavá ženo,     o tvou ruku.

Na vrcholku Saga Ness     my devět vlků

měli společně     já dal jim vše.

(Helgakviða Hundingsbana 38-39)

Toto bylo určeno Guðmundu Granmatssonovi, jednomu z kapitánů krále Helgiho a strašnému válečníkovi!

V časech pohanské Skandinávie byla také prováděna rituální forma urážky, vztyčení níðstöngu čili “předmětu hanby”. Tento obřad měl pět základních částí:

zjevná nebo skrytá asociace ergi [zženštilého chování];

znázornění zvířete, obvykle samice [např. klisny] jako totemu, což navozuje představu nedostatečné mužnosti;

nasazení zvířecí hlavy či těla na tyč a otočení směrem k bydlišti osoby, které je níðstöng určen;

formuli, často vyrytou runami na tyč, na niž byl upevněn totem;

prosebník zaklínal bohy a duchy, aby udělili totemu magickou sílu a/nebo splnili prosby níðskalda (Markey 77-78).

Zmínka o tomto rituálu se vyskytuje v Knize V. díla Gesta Danorum Saxa Grammatika a v kapitole 33 Ságy Vatnsdala, ale nejkompletnější popis nám poskytuje Egils saga Skallagrimssonar:

Egil vystoupil na břeh ostrova, sebral lískovou větev a šel ke skále, která směřovala k pevnině. Pak vzal koňskou hlavu, nasadil ji na tyč a pronesl formuli:

“Zde jsem vztyčil tyč urážky proti králi Eirikovi a královně Gunnhild.”

Pak, když otáčel koňskou hlavu k pevnině:

“A směřuji tuto urážku strážným duchů této země, tak, aby každý z nich bloudil, nikdy nenalezl svůj domov do chvíle, než vyženou krále Eirika a královnu Gunnhild z této země.”

Pak zasunul tyč do pukliny ve skále a zanechal ji tam s koňskou hlavou směřující k pevnině a vyřezal na tyč slova své formule.

(Hermann Palsson a Paul Edwards, překl. Egil’s Saga. New York: Penguin. 1976. p. 148)

Lesby ve vikingské Skandinávii

Ve zdrojích z věku Vikingů je jen malá zmínka, týkající se lesbismu. Byla‑li ženská forma slova argr, (org), použita o ženě, neukazovalo to na homosexualitu, ale spíše na smilnost a nemravnost (Sørenson 18). Staðarhólsbók, jedna z existujících verzí zákoníku Grágás, zakazuje ženám oblékat mužský oděv, stříhat si vlasy jako muž, sloužit ve vojsku, či vůbec chovat se jako muž (kapitoly 155 a 254), nicméně se nezmiňuje o mužské roli v sexu. Po příchodu křesťanství bylo samozřejmě milování mezi ženami odsouzeno církví stejně jako výše uvedené. Ale za věku Vikingů byly ženy nedostatkovým zbožím, přinejmenším na Islandu. Bylo zvykem pohodit dítě (barnaútburðr) a dítě ženského pohlaví především, což znamenalo méně žen (Jochens 86). Z toho plynulo, že každá žena, která se dožila reprodukčního věku, byla za svého života provdána nejméně za jednoho muže, kterému musela, pokud nebyla neplodná, porodit děti. Jak se odráží v ságách, dávalo to ženám poměrně velkou moc, protože mohly docela dobře ovládat své muže vyhrožováním rozvodem (Clover 182).

Nicméně muži mohli mít také konkubíny, pokud tyto pocházely z nižší (otrocké) kasty žen (Karras). V mnoha společenstvích, kde žilo několik žen v jedné domácnosti s jediným mužem, k němuž byly sexuálně vázány, zvláště když žena nemohla vůbec mluvit do uspořádání manželství či konkubinátu, lesbické vztahy mohly existovat a existovaly. Zde můžeme dobře vidět téměř “harémové” prostředí, běžné mezi Vikingy… ženy inklinovaly ke shromažďování se v kvenna hús (ženské pokoje) (Jochens 80), či v dyngja (přádelnách), kam muž nemohl vstoupit, aniž by byl obviněn ze zženštilých zájmů, s výjimkou opravdu vynikajících – např. plodností – hrdinů. Helgi Hundingsbana se mohl skrývat přestrojen za služku v kvenna hús, ale u každého méně důležitého muže by takový čin byl považován za zbabělost, a muž, který by se odvážil do dyngja, by byl označen jako níðingr a ragrmann jednoduše proto, že toto místo bylo silně spjato s ženskou činností a hlavním úkolem žen ve společnosti, předením (Helgakviða Hundingsbana II 1-5). Ve většině společenství, kde je běžná polygamie a ženám je odepřena každá sexuální příležitost mimo manžela, naplňují často lesbické aktivity nejen sexuální, ale i emocionální potřeby. Jestliže měl manžel něco proti lesbickému vztahu své ženy, mohl proti tomu dělat málo, protože kdyby si stěžoval, mohla se s ním rozvést. To dávalo ženám, ať už lesbickým či nikoli, trochu síly díky poměrnému nedostatku žen vhodných pro manželství, a to tak dlouho, dokud plnily svou společenskou roli manželky a matky.

Homosexualita a bohové, kněží a hrdinové

Dalším aspektem otázky homosexuality je skutečnost, že určití bohové, hrdinové a vysoce vážení kněží bohů se zřejmě oddávali homosexualitě, “zženštilým” a “pochybným” praktikám. Loki je ovšem jasně bisexuální, protože na sebe vzal určitě ženskou roli minimálně během setkání s obrovým hřebcem v Gylfaginning, kde se říká, že “Loki si se Svaðilfou (hřebec) počínal tak, že mu později porodil hříbě,” nejkrásnějšího z koní, Óðinnova osminohého oře Sleipniho (Sturluson, Prozaická Edda, 68).

Óðinn sám, Otec a Král bohů, byl podle práva obviněn z ergi čili zženštilosti, protože praktikoval seiðr, tedy ženskou magii, jak se to naučil od bohyně Freyji. Nevíme jistě, co je na seiðr takového, že to může muže, praktikujícího toto umění, učinit “zženštilým”: může to mít původ v myšlence, že je zbabělé škodit nepříteli raději magií než přímým bojem, ve zřejmých sexuálních obřadech, stavějících ty, kteří praktikují seiðr, do role pasivního sexuálního partnera nebo dokonce do role pasivního homosexuálního partnera. Ynglingasaga uvádí:

Oðinn kunni þa íþrótt, er mestr máttr fylgði, ok framði siálfr, er seiðr heitr, en af þuí mátti hannvita ørlog manna ok óorðna hluti, suá ok at gera monnum bana eða óhamingiu eða vanheilendi, suá ok at taka frá monnum vit eða afl ok geta oðrum. En þessi fiolkyngi, er framið er, fylgir suá mikil ergi, at eigi þótti karlmonnum skammlaust við at fara, ok var gyðiunum kend sú íþrótt.

Óðinn měl schopnost, která dává velkou moc a kterou sám prováděl. Ta se zve seiðr a díky ní mohl znát osudy lidí a předpovídat události, které se ještě nestaly; a mohl tím také způsobit smrt či neštěstí či chorobu nebo také zbavit lidi jejich rozumu či síly a dát je jiným. Ale toto čarodějnictví je doprovázeno tak velkým ergi, že lidé jeho praktikování považují za hanebné, a tak se jej naučily kněžky.

(Ynglingasaga 7)

Homosexuálové zřejmě měli svou roli při uctívání bohů. Křesťanský kronikář Saxo Grammaticus pohrdavě oznamuje ve své knize Gesta Danorum, že někteří kněží bohyně Freyr užívali “zženštilých gest a tleskání jako šašci na jevišti… …nemužné brebentění zvonků.” Dumézil vidí důkaz ve sboru kněží Njörðr a Freyr, kteří byli ctěni, jak se zdá ponořeni do provozování argr a kteří mohli nosit vlasy tak, jak je nosily jen ženy, a dokonce se jako ženy oblékat (Dumézil 115).

Mohli bychom předpokládat, že mravy očekávané u bohů nemohou bezpodmínečně platit pro lidi. Nicméně byla rovněž řada hrdinů, známých svým proviněním ergi stejně jako Helgi Hundingsbana (viz. výše). Jiným slavným ragr hrdinou je slavný islandský hrdina Grettir, o němž báseň Grettisfærsla říká, že souložil s “panami a vdovami, manželkami všech, syny farmářů, děkany a dvořany, opaty a abatyšemi, krávami a telaty, vskutku se vším živým,” (Sørenson 18) a přesto jej nikdo netupil za jeho obrovskou, všesexuální zdatnost.

Gay prostituce

Další důkazy přijímání homosexuality za určitých okolností nám poskytuje skutečnost, že zřejmě existovali muži, kteří působili jako homosexuální souložníci a prostituti. Olkofra þáttr, krátký příběh, uchovaný v rukopise Moðruvallabók (asi polovina 14. století n. l.), obsahuje termín argaskattr, což je výraz pro “pevnou sazbu nebo jinou platbu argr muži za jeho sexuální služby”, a dále ukazuje, že tato cena byla opravdu velmi nízká (Sorenson, 34-35). To vede logicky k závěru, že, stejně jako konkubíny, tito prodávající se muži byli z nejnižší společenské kasty, z otroků (Karras).

Páry stejného pohlaví v umění

Provokující zlomek informace nám poskytuje umění – také historické svědectví. Existuje velký počet malých plaket ze zlaté fólie, známých jako goldgubber, které zobrazují dvojice v objetí. Často je na nich zobrazena Freyr, bohyně plodnosti, a Gerð, překrásná panna obryně, a mnoho vykladačů, jako třeba Hilda Ellis‑Davidson, věří, že byly užívány při svatbě (Ellis-Davidson, Myths and Symbols, str. 31-31 a str. 121). Ale jestliže se podíváme pozorně, nejméně dvě z plaket goldgubber zobrazují v objetí pár stejného pohlaví, jednou dvě vousaté figury, podruhé dvě ženy s typicky dlouhými, spletenými vlasy, velkými prsy a v šatech s vlečkou!

Protože tyto plakety obvykle souvisí se svatbou a sexuálním spojením, láká to k předpokladu, že tyto dva příklady stejného pohlaví představují a/nebo připomínají homosexuální partnerství. Jistě, tyto plakety, o něž jde, mohou jednoduše představovat objetí dvou přátel. Dalším možným vysvětlením je to, že v mnoha kulturách lidé netančili s opačným pohlavím, pouze s příslušníky téhož pohlaví, a tyto postavy tedy znázorňují tanečníky.

Závěr

Shrnuto, je nejdůležitější si uvědomit, že psané záznamy z věku Vikingů většinou pocházejí z doby 200 – 300 let PO popisovaných událostech. Jestliže v místnosti plné Američanů požádáte o podrobný popis života George Washingtona, budete schopni odvodit ne víc než hrstku “faktů”, z nichž většina bude prokazatelně nesprávných… a to chodili do školy a museli se o Washingtonovi učit! To nevěstí nic dobrého pro přesnost zpráv ság, pokud jde o starověké zvyklosti. Záznamy z let 1200 – 1300 byly také napsány křesťany, kteří používali při psaní křesťanskou terminologii a jejichž pohled na svět ostře odsuzoval homosexualitu. Homosexualita, jak líčí křesťanští písmáci, neměla ve věku Vikingů dobrou pověst. Jestli požívali homosexuálové lepší reputace dříve, než vznikly tyto záznamy, nemáme to zachyceno, protože “zlatý věk” této kultury nastal pravděpodobně mezi lety 600 – 800 n. l., před tím, než věk Vikingů pořádně nastartoval, a není zaznamenán s výjimkou nejasných legend.

Prameny

Bax, Marcel and Tineke Padmos. “Two Types of Verbal Dueling in Old Icelandic: the Interactional Structure of the senna and the Mannjafnaðr in Hárbarðljóð” ve Scandinavian Studies 55:2 (Spring 1983) str. 147-174.

Clover, Carol J. “The Politics of Scarcity: Notes on the Sex Ratios in Early Scandinavia.” Scandinavian Studies 60 (1988): 147-188.

Damsholt, Nanna. “The Role of Icelandic Women in the Sagas and in the Production of Homespun Cloth.” Scandinavian Journal of History 9 (1984): 75-90.

Dumézil, Georges. From Myth to Fiction: the Saga of Hadingus. Chicago: University of Chicago Press. 1970.

Ellis-Davidson, Hilda R. “Insults and Riddles in the Edda Poems,” v Edda: A Collection of Essays. edit. Robert J. Glendinning and Haraldur Bessason. Manitoba: University of Manitoba Press. 1983. str. 25-46.

Ellis-Davidson, Hilda R. Myths and Symbols in Pagan Europe: Early Scandinavian and Celtic Religions. Syracuse: Syracuse University Press. 1988.

Hollander, Lee M. překl. The Poetic Edda. Austin: University of Texas Press. 1962. [Odkazy na básně z Básnické Eddy jsou označeny v textu názvem básně a číslem verše].

Jochens, Jenny. Women in Old Norse Society. Ithaca: Cornell University Press. 1995.

McGrew, Julia H. and R. George Thomas, překl. Sturlunga Saga. 2 díly New York: Twayne. 1970 and 1974.

Karras, Ruth M. “Concubinage and Slavery in the Viking Age,” Scandinavian Studies. 62 (1990): str. 141-162.

Markey, T.L. “Nordic Níðvisur: an Instance of Ritual Inversion?” ve Studies in Medieval Culture 10 (1977) str. 75-85.

Sørenson, Preben M. The Unmanly Man: Concepts of Sexual Defamation in Early Northern Society. překl. Joan Turville-Petre. The Viking Collection, Studies in Northern Civilization 1. Odense University Press. 1983.

Stromback, Dag. Sejd: Textstudier I Nordisk Religionshistoria. Stockholm: Hugo Gebers Förlag. 1935.

Sturluson, Snorri. Heimskringla: History of the Kings of Norway. Lee M. Hollander, překl. Austin: University of Texas Press. 1964. [Odkazy na části textu jsou označeny v textu názvem části (např. Ynglingasaga) a číslem kapitoly.]

Sturluson, Snorri. The Prose Edda. překl. Anthony Faulkes. Everyman Paperback Classics.

Sturluson, Snorri. The Prose Edda. překl. Jean I. Young. Berkeley: University of California Press. 1954; Reprint 1962.

http://www.vikinganswerlady.com/

                          

Doba vikingu  a jejich epos

Tématem mé práce jsou Vikingové. Vybral jsem si je proto, že mi přijde vikinské období mezi nejzajímavějšími.

Je to ale dosti obsáhlé téma , a tak tu  budou základní informace (různé zajímavosti o vikingách)

Chtěl bych vás seznámit s jejich stručnou historií i s nejdůležitějšími králi, válečníky a mořeplavci. Také se dovíte jak vypadaly domy Vikingů, co jedli nebo  jaké bohy uctívali, neposlední  řadě jak se odívali.

K oblasti Vikinské historie je velice zajímavá ve všech směrech, například byly to zdatný  a silný bojovníci, kteří byly chytří v oblasti obchodu a sestavování lodí a přístřešků. Vytvářeli například přístřeší která byla sešitá z ovčím rounem, kožešinami a látkami, tahle tlustá izolace   umožnila  obyvatelům přežít teploty pod bod mrazu. Látky byly přehozený přes lehkou dřevenou konstrukci. Lovci je často stavěli na mořském pobřeží , kde se plavili. Z toho se dá vydedukovat že, mysleli logicky, a že nebudou například bydlet 10km od břehu a tím nemusí docházet 10.km ke břehu.

793n.l. po kristu  se zrodila éra Vikingu která žila s přírodními elementy , země, voda, oheň,a vítr který je doprovázel při válečním bojích.

Útokem  začali na křesťanský klášter Lindisfarne  ležícím na severovýchodním pobřeží Anglie,

Mniši v Lindseru, věřili že jejich klášter  je posvátné místo kde tvoří harmonii míru a klidu a tím tohle považoval za nedotknutelný pobřeží. Mír zde by porušen momentě kdy se na horizontu , mírumilovné vesničce objevili Vikingové.  Vikingové věděli co dělají, měli z toho lup tzv. přenosné bohatství, kovy a neposlední řadě u mnichů si vytvořili otrokáře pro své lodě.

Domnívám se že , většina lidí si vikingské válečníky představuje se sekerami. To je pravda. Původ válečných seker leží u velkých dřevorubeckých seker které byly v hustých skandinávských lesí nezbytné. Válečná sekera měla dlouhou, dřevěnou rukojeť. Existovala jak verze jednoruční, tak obouruční, ale vždycky měla jen jedno ostří.

V bitvě šlo o velmi nebezpečnou zbraň která drtila štíty, lámala kosti a prolamovala přilby nepřátel.

Všimne si přilby na hlavě válečníka, vikingové měli přilby hladké a to aby po přilbě jednoduše sklouzla zbraň proti útočníka. Pokud Vikingové rohaté přilby měli, bylo to jen výjimečně a pro rituální účely.Například meč byl symbolem  respektu i  moci a bohatství svého majitele.

Řekl bych že na konstrukci lodě byly z jedny nejlepších, měli naprosto sjednoceno jak by měla loď vypadat  v jakých rozměrech se měla stavět, tohle měli dobře promyšlené a to je dalším úkazem toho že v téhle době používali selský rozum .

Stavění lodi nemohl dělat jen tak někdo, museli to být zkušení řemeslníci, který řezali štípaly, opracovávali trámy a fošen.

 Příď i záď lodi byly většinou vyřezány z jednoho kusu dubového dřeva a spojeny klínem . Trup se skládal z dřevěných prken spojených nerezavými nýty. Z prken se skládala také paluba. Ke stavbě lodi bylo nejčastěji používané jasanové nebo borové dřevo.

Lodě byly poháněny plachtami i vesly, směr bylo možné řídit pomocí kormidla,Vikingové znali i kotvu. Paluba lodi a plachty  byly  pomazány  tukovou směsí kvůli dešti,  déšť po plachtách stékal…

Jak je známo v lidském obětováním v  Vikinské kultuře na severu Dánska  se objevila posvátná místa hřbitovů. Na konci 19.století našli archeologové hroby které byly dobře zakonzerované a tím je mohli odkrýt z bádaní zjistili mnohá fakta například o uspořádání a tvarech hřbitovů.

Například že, na Vikinských hřbitovech v  severním Dánsku Lindholm hoje , jsou vytvořeny  z kamenu vzory které vždy někomu patřili například ,  kulatý  smybol  patří ženám a že trouhelníkové   a lodí tvary z  kameních patří mužům.

Ať si všimnem že,hřbitovy  jsou široký a velký patřiční důvod to má z hlediska kremační  stavby , která se skládala ze 4. kůlech a omotaným platném s tělem položením nahoře, pod ním byly upěchované suchý keře, a malé kousky dřeva a tak kremace byla postaven tak aby hořela intenzivně za obrovské teploty.Pohřbívali se dary například  v prostoru který tvořil hrob . Tím vznikly obrovské hroby. Zajímavost byla ta když archeologové našli v hrobu s tělem Budhu , který je vytvoření v Severní Indii, podle poznatku to doopravdy byly velmi dobří obchodníci a lupiči.Vikingové cestovali  snad celým globem  i když nejsou pořádný důkazy.

Ve Švédcu  v ostrově Bork v malém městečku Birka byly zruční  řemeslnici , zde se vyráběly a nosili šperky , které expandovali do Ruska ,  jihozápad a také na střední východ a pak dále do Číny a Indie.

Takže i díky nim měli sousední a nesousední přátelé ozdobné šperky

 Možná se ptáte jak vlastně mohli určovat směr když nepoužívali kompas, jednoduše i zde byly  Vikingové chytří  překonávali na svých lodích tisícikilometrovou vzdálenost mezi Islandem a Grónskem a bezpochyby při jedné ze svých plaveb kolem roku 1000 objevili i Severní Ameriku. Ale jejich schopnost navigovat bez kompasu a ve velmi nepříznivých podmínkách – například během polárních nocí či ve sněhových vánicích – byla dosud zahalena tajemstvím. Při neviditelných hvězd byla právě sázka na Slunce zřejmě tím nejlepším vodítkem pro určení směru plavby.

Islandský živec, který se formuje krystalizováním uhličitanu vápenatého, se ukázal jako dobrý polarizátor, a mohl se tedy stát základním materiálem pro tajemný sluneční kámen Vikingů. Tento nerost může být snadno opracován do kosočtverečného tvaru, jehož je k polarizaci zapotřebí.

Tento krystal má vlastnost depolarizovat sluneční světlo, tedy filtrovat je odlišně podle způsobu, jak je kámen orientován. Konkrétně sledujeme-li světlo přes krystal, produkuje dva odlišné svazky paprsků: jeden běžný a druhý depolarizovaný. Jakmile pak otáčíme kamenem a dostaneme naprosto stejnou intenzitu u obou svazků, pak krystal ukazuje přímo ke Slunci, vysvětlil Ropars.

 

Homosexuální chování mé osobní bádání ohledně homosexuality ve věku Vikingů ukazuje jasně, že Vikingové měli slova (a tím pádem tedy i duševní pojmy a představy) pro aktivity mezi stejným pohlavím; nicméně díky potřebě zemědělsko-pastýřské kultury reprodukovat se nejen pro práci na farmě, ale také pro zajištění péče o rodiče ve stáří, se očekávalo, že bez ohledu na citové preference jedince každý vstoupí do manželství a zplodí potomky. Nejsou zaznamenány žádné případy gay nebo lesbických párů z dob Vikingů: a co víc, myšlenka výlučně homosexuálního života neexistovala ve většině kultur až do doby zrodu současné západní kultury. Na sexuálních partnerech člověka málo záleželo, pokud žil tento jedinec v manželství, měl děti a přizpůsobil se alespoň navenek společenským normám, aby nenarušoval společenství. Ty Skandinávce, kteří se pokusili vyhnout manželství, trestal zákon: muž, který se nechtěl oženit, byl nazýván fuðflogi (muž, vyhýbající se ženskému pohlaví), žena, která odmítala se vdát, byla nazývána flannfluga (žena, vyhýbající se mužskému pohlaví). (Jochens

 

Ve vikinské době také byly významné osobnosti, například Harald I. Krásnovlasý zvaný Krásnovlasý byl sjednotitelem Norska také Harald Modrozubý, proč modrozbuný ? podle mého názoru mu dali takové  jméno z toho důvodu že, neměl ve předu první zub.

 

 Zdroje:

http://www.national-geographic.cz/lide-a-cesty/

http://www.national-geographic.cz/detail/vikingove-nepotrebovali-kompasy-meli-slunecni-kamen-a-naberacky-2466/

http://www.mo-na-ko.net/lode-planky2.htm

http://vikingove.mysteria.cz/obleceni.html

<http://valhalla.curiavitkov.cz/viking.html>

http://vikingove.mysteria.cz/kamenne-domy.html

http://www.os-midgard.info/viking/bezny_zivot.php

http://www.fid.li/fid-texty/gayvikingove.phtml

http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Moragsoorm.jpg

http://vikingove.mysteria.cz/obleceni.html

http://valhalla.curiavitkov.cz/viking.html>

  http://www.vikinganswerlady.com/

 

Harald I. Krásnovlasý (850-933)  Král Harald I. zvaný Krásnovlasý byl sjednotitelem Norska.  Už r. 860 nastoupil (podle vikingských ság) po svém otci na trůn v malém království na jihovýchodě země.

Pověst vypráví, že se chtěl oženit s princeznou Gydou, ta ho však odmítla a prohlásila, že si ho vezme za muže jedině pokud se stane králem celého Norska.  Harald pak přísahal že si neučeše ani neostříhá vlasy a vousy dokud nesjednotí Norsko pod svou vládou. Pověst dále vypráví, že se mu to podařilo a Gyda se stala jeho ženou.  

Jaká je ale skutečnost? Harald začal se sjednocováním Norska r. 866 když dobyl několik malých, sousedních království. R. 872 zvítězil v bitvě u Hafrsfjordu a prohlásil se norským králem. Později ovládl i část Skotska.

Podílel se ale i na kolonizaci Islandu, sjednocení Norska se totiž nelíbilo mnohým náčelníkům a velmožům kteří se pak raději, i se svými následovníky, usadily právě na Islandu.

Harald zemřel r. 933 ve velmi vysokém věku 83 let

Harald Modrozubý (vládl 950-987) Kdy se Harald narodil dnes nevíme. R.950 se stal králem Dánska a na nátlak císaře Oty I. se nechal r.960 pokřtít, stal se tak prvním křesťanským králem  Dánska, za jeho vlády se tak začalo šířit mezi Vikingy ve větší míře křesťanství. Později vpadl Harald do Norska, zvítězil a stal se také norským králem. Zemřel r. 987 v bojích se svým vlastním synem Svenem.

Leif Eriksson (asi 970-1020)  Byl synem Erika Rudého. Asi r. 1003 se dozvěděl od norského námořníka Bjarniho Herjólfssona že na západě se nachází jakási země. Bjarni totiž  r. 986 plul do Grónska ale bouře ho odnesla dál na západ kde spatřil zemi pokrytou lesy. Pokračoval ale dál v cestě a jeho vyprávění nejdříve nebral nikdo příliš vážně.  Leif od něj koupil loď a vyplul na západ. Narazil na zemi kterou pojmenoval Heluland (Kamenná země-asi Baffinův ostrov), později na Markland (Lesní země-snad dnešní Labrador) a nakonec na Vinland (Země vína-pravděpodobně New Founland), stal se tak asi prvním Evropanem který dorazil do Ameriky.  Ve Vinlandu založil brzy jeho bratr Torvald osadu. Nějakou dobu se Seveřanům v Americe dařilo, dokonce začali obchodovat s Indiány. Nakonec ale mezi původními obyvateli a kolonisty vypukly boje a Vikingové nakonec odešli úplně.

Knut Veliký (asi 985-1035Narodil se kolem r. 985 jako syn dánského krále Svena I.

R. 1013 vedl vojsko svého otce do Anglie kterou dobyl.  Po smrti Svena se stal králem Knutův bratr Harald a vyslal ho do Anglie aby ji opět dobyl,  Angličané si totiž zvolili vlastního krále. Vikingové je ale nakonec porazili. Dánům  připadla Anglie na  sever od Temže, anglický král si udržel zbytek. Po jeho smrti se stal anglickým králem Knut.  Ten pak rozdělil zemi na čtyři části, Wessex, Mercii, Východní Anglii a Northumbrii.

R. 1018 zemřel dánský král Harald a Knut se, jako jeho bratr, vydal do Dánska aby obhájil své dědictví. O dva roky později už byl nesporným vládcem země.

Po bitvě u Holy River také stoupl jeho vliv v Norsku a Švédsku.

Jeho moc dokazuje také to, že ho dokonce pozval císař Konrád II. Na svou korunovaci.  Po návratu z Říma vyrazil opět do Norska kde si zajistil podporu šlechty a stal se norským králem, navíc ovládl i část Švédska. Není divu, že začal používat titul imperator anglici orbis (císař anglického světa).

Zemřel r. 1035 v Anglii. Norská koruna byla ztracena, ale jeho synovi Hardiknutovi se podařilo udržet Dánsko a Anglii.

Harald Hardrada (1015-1066) Byl norským králem.  Po smrti svého otce odešel do Ruska a později do Byzantské říše kde vedl družinu seveřanských žoldnéřů.  Bojoval s nimi v Rusku, severní Africe nebo na Balkáně a jako schopný velitel si získal velký respekt.

R. 1045 se vrátil do Norska aby vznesl nárok na norský trůn. Králem byl jeho synovec Magnus I. Toho ale oslabovali boje s Dány a tak se dohodli a vládli společně.  Už o dva roky později ale Magnus zemřel a Harald (který měl s jeho smrtí asi dost společného)  se stal jediným králem.

R. 1066 chtěl získat anglickou korunu a porazil Angličany u Fulfordu. Poté se střetl s anglickým králem Haroldem Godvinssonem u Stamford Bridge. Byl poražen a zabit.  Šlo o poslední větší útok Vikingů na Anglii.






—————————————————————————

 Stáhnout práci v PDF  Upozornit na chybu

 Učebnice k maturitě  Maturitní kurzy

 Učebnice k VŠ přijímačkám  Kurzy na přijímačky

—————————————————————————

Další podobné materiály na webu: