Čarodějnické procesy v průběhu staletí – seminární práce z dějepisu

 

   Otázka: Čarodějnické procesy v průběhu staletí

   Předmět: Dějepis

   Přidal(a): Janča

 

 

 

Gymnázium Matyáše Lercha, Žižkova 55, Brno

Ročníková práce z dějepisu

ÚVOD

V této ročníkové práci jsem se rozhodla zpracovat téma čarodějnických procesů. Nejdříve se podíváme do různých, pro čarodějnictví, důležitých oblastí celého historického světa. Zmíním se krátce o starověku, ve kterém čarodějnických procesů, pořádaných církví moc nenajdeme. Ale poté se přesuneme do středověku a novověku, kde se i přes všeobecné přesvědčení konaly ty nejhlavnější čarodějnické procesy. V novověku se budeme pohybovat poloviny 17. století, kdy čarodějnictví, hlavně díky novým filozofickým směrům, jako je například osvícenství, začne pomalu mizet. Na konci mé práce se zaměřím hlavně na české země v 17. století., ve kterých bude probíhat tzv. Bobligova éra, která si odnese stovky životů.

 

K čarodějnictví nebo spíš k jeho trestání došlo především díky špatným situacím, do kterých se lidstvo dostalo. Byly to například důsledky z válek, morové epidemie, neúroda a také nevzdělanost většiny obyvatelstva. Lidé si v těchto situacích neuměli poradit, a proto hledali příčiny a viníky. A tím se pro ně staly čarodějnice. Společnost žila podle pravidla, že kdo žije podle víry, přijde do nebe, a kdo dle ní nežije, propadne peklu. Pokud byl tedy někdo označen za spojence ďábla, bylo téměř jisté, že neujde trestu.

 

Co se týče tématu, evropské i naše prameny zachycují mnoho případů. Některým z nás se tato skutečnost dostala do povědomí díky knize Václava Kaplického Kladivo na čarodějnice nebo skvělému stejnojmennému filmu Otakara Vávry, který velice autenticky zachoval procesy z Velkých Losin a Šumperka v letech 1678 až 1696.

 

Dobové pozadí

1) Antika

V antickém Řecku existoval na čarodějnice velice ambivalentní[1] pohled. Byly jim přisuzovány jak zlé úmysly, sexuální nenasytnost a ohrožování společenského řadu, tak krása, mocnost a laskavost. Pro praktiky prováděné tehdejšími čarodějnicemi, jako byly kletby nebo milostná kouzla, přiřadili Řekové pojem goetia[2].

Čarodějnické praktiky díky znalosti písma před nástupem křesťanství, v časech, kdy bylo čarování a věštění ještě běžnou součástí každodenního života, zachycuje řada antických děl. Například v jedné z antických knih je popsána thesalská čarodějnice jménem Meroé. V této knize stojí: „Dokáže snížit oblohu a pozvednout zemi, nechat ztuhnout prameny a roztéci hory, povýšit podsvětní stíny a ponížit bohy a uhasit hvězdy”[3]. Tato čarodějka používala sice své umění okázale, ale zato praktičtěji: „Jeden z jejích milenců se dopustil nerozvážnosti a byl jí nevěrný s jinou. Ona ho za to proměnila v bobra, protože když má to zvíře strach, že bude chyceno, zbavuje se svých pronásledovatelů tím, že si ukousne varlata…“. Dalšími řeckými čarodějnicemi byly také thesalské ženy uctívající bohyni Hekaté.[4] Na rozdíl od většiny čarodějnic v této době, byla Hekaté prototypem zlé a nenávistné čarodějnice. Jedna z těch „neškodných“ čarodějnic, byla Kirké, o níž se mimo jiné píše i v Odysseji. Pomocí svého kouzelného proutku dovedla lidi proměnit ve zvířata, a tak proměnila Odysseovy druhy ve vepře a Odysea přiměla, aby s ní rok žil v jeskyni[5]. Neteří Kirké byla neméně známá Médeia, která se zamilovala do Íásona a pomohla mu vydobýt zlaté roucho. Za slib manželství pak neváhala zabít ani vlastního bratra. Když ji však Íáson podvedl, Médeia svou sokyni i vlastní děti zabila a odletěla na voze taženém draky6.

Římané už ovšem nebyli k čarodějnicím tak ambivalentní jak Řeci. Měli velice vyhraněné negativní názory zejména na temnou a neoficiální magii. Roku 450 př. n. l. byl vydán zákon proti venefica, tedy škodlivé magii a podle něj pak v  2. století př. n. l. byli v Římě praktikující čarodějníci a čarodějky hromadně pronásledováni a upalováni. V roce 147 se stal asi jeden z nejznámějších procesů té doby, kdy byl z čarodějnictví obviněn slavný římský spisovatel a filozof, Lucius Apuleius. Přibližně ve svých 33 letech byl Apuleius obviněn svým nevlastním synem z magie a čarodějnictví. Obvinění pro Apuleia znamenalo vážnou hrozbu, protože čarodějnictví bylo, jak už jsem výše popsala, čin který byl trestán smrtí. Před soudem se však, díky svým znalostem a rétorskému talentu, obhájil a jeho tehdy pronesená řeč se nám dochovala až doteď. Tato opatření, která byla prováděna, byla způsobena pouze strachem elit z magie, zatím však neměla žádný náboženský základ.

 

2) Starověk

Je prokázanou skutečností, že od dávnověku, ve všech světových kulturách existovali lidé, kteří věřili i doteď věří, na existenci osob, jež mohou bez pomoci jakýchkoli přirozených prostředků působit na člověka určitým vlivem, který lze tak označit za nadpřirozený. Ve všech kulturách se magické praktiky pečlivě sledovali a lidé se jich často báli.

 

Babylonský Chamurappiho zákoník ze 17. stol př. Kr. popisuje tresty pro osoby obviněné z čarodějnictví. Nejznámější je vodní Ordál[6] používaný již od 3. tis. př. n. l. Osoba, která se podrobila zkoušce, musela skočit do vody (na určeném místě, za přítomnosti oficiálních autorit) a uplavat určitou vzdálenost. Pokud vystoupila z vody v pořádku, byla očištěna. Jestliže nedokázala vzdálenost uplavat, nebo když se utopila, byla vinna. Při neúspěchu v plavání, pokud se neutopila, se musela vrátit k soudu pro trest. Této zkoušce se dle Chamurappiho zákoníku podrobovala žena obviněná z cizoložství či osoba obviněná z čarodějnictví.

 

Čarodějníky a čarodějnice pronásledovali i staří židé, jak o tom svědčí kniha Exodus a Deuteronomium[7]. Také v Novém Zákonu je zmínka o čarodějnici a čarodějníkovi jménem Barjézus[8].

 

Raná církev ovšem v této době považovala pronásledování čarodějnic a s tím spojené praktiky pouze jako pohanskou pověru, proto se od nich držela zpět a dokonce je i odsuzovala. Výjimkou byla jen novoplatonická filozofka Hypatie z Alexandrie. Hypatie byla výbornou matematičkou, astronomkou a nejspíš i nejvýznamnější ženou své doby. Hypatii zavraždil roku 415 rozvášněný dav křesťanů podnícený fanatickým biskupem Cyrilem Alexandrijským[9]. V očích svých odpůrců byla pokládána za čarodějnici působící proti Cyrilovi, tedy proti církvi. Proto byla při projížďce města surově napadena, vysvlečena do naha, ukamenována cihlami, roztrhána na kusy a spálena. Tato událost byla ale oficiální křesťanskou církví i biskupem Cyrilem Alexandrijským odsouzena a nazvána ostudou pro církev.

O postoji církve ve starověku svědčí i synoda v V. stoletím předsedaná v Irsku svatým Patrikem. V této synodě stojí: „křesťan, který věří, že jsou na světě upíři a čarodějnice, nemá být přijat do církve“.

V magii věřili ale i všechny předmoderní evropské společnosti. Rané germánské a keltské právní kodexy obsahují výnosy, jak potrestat lidi, kteří provozovali zhoubná kouzla.

Severní větvi Germánům, tedy Vikingům byla známa magie, kterou nazývali jako Seidhr. Seidhr nebo jednodušeji Seid znamená formu čarodějnictví nebo magie, která byla prováděna předkřesťanskými seveřany. Tato magie byla praktikována především ženami, které byly nazývány valy. V různých severských dílech a mýtech se můžeme dočíst, že ty čarodějnice byly považovány většinou za praktikantky „bílé magie“, tedy té dobré, neškodlivé pro společnost. S touto magií byla hlavně spojována asi nejznámější severská bohyně Freya[10], která předala znalosti o této magii mezi další severské Bohy.

 

Zato pro keltské kmeny, magie nemusela být rozšiřována. Z mnoha pramenů a zdrojů můžeme zjistit, že právě Keltové byli jedním z hlavních, zakládajících pramenů čarodějnictví.

Keltská kultura je hlavně známá množstvím svátků a rituálů, které se s čarodějnictvím pojí. Zbytky jejich tajemných rituálů můžeme hledat především na území Irska a Skotska, kde Keltové naposled přežívali. Nejznámějším je bezpochyby Beltine. U nás se tomuto dni říká pálení čarodějnic (filipojakubská noc) a koná se v noci z 30. dubna na 1. května. V tento večer zapalovali lidé posvátné ohně na loukách a přeskakovali je. V jejich dýmu pak provázeli dobytek, aby byl očištěn od zlých duchů. Lidé si zdobili domy větvemi stromů a květinami a doufali, že se jim za jejich úsilí a snahu bohové odmění, a to tím, že na ně nepoštvou živelné či jiné pohromy.

Duchovně vedli a vzdělávali Kelty druidové. Tuto činnost prováděli jak muži, tak i ženy a mezi normálními lidmi, někdy dokonce i před králem, měli výsadní postavení. Měli velké znalosti z oblasti bylin a přírodních surovin, jelikož to byli léčitelé a patrně ovládali i umění hypnózy, neboť, jak tvrdí historické prameny, dokázali zapříčinit, že zraněný necítil bolest[11]. O učení a praktikách keltských druidů toho dnes bohužel mnoho nevíme, jelikož sami zakázali zapisování čehokoliv, co se týkalo rituálů a druidské nauky. Tyto záležitosti se předávaly pouze ústní formou.

Jediný druid, jehož existence je historicky doložena je Diviciacus z kmene Haedů. Tento druid se dostavil v roce 63 př. n. l. do Říma, kde mu bylo umožněno promluvit v Senátu a stal se dokonce přítelem samotného Caesara. Byl označován za mimořádně zdatného řečníka a také se mu dostálo pochvaly od samotného Cicera[12].

 

3) Středověk

  • Raný středověk

Na začátku středověku neexistovala inkvizice jako jediná instituce či organizace. Hovořilo se spíše o jednotlivých inkvizitorech či jednotlivých inkvizičních tribunálech. Církev se nějak k případům čarodějnictví nebo podezření z něj moc nevyjadřovala, a pokud nějaký se nějaký případ naskytl, tak se ho snažila řešit co nejmírnější cestou. Většinou se jednalo pouze o jakési církevní disciplinární řízení, které končilo exkomunikací[13].

V 11. století jeden z významných středověkých papežů, Řehoř VII., zakázal dánskému králi Haraldovi, zahájit proces a usmrcení, které plánoval, s čarodějnicemi. Tyto staré ženy, údajně provozující magii byly obviněny za morové nákazy a katastrofální sucha, které v té době probíhala. Ale pod hrozbou exkomunikace dánský král Harald obvinění okamžitě stáhl.

 

  • Vrcholný středověk

Ze začátku pomalý obrat nastal ve 12. století. V tomto století se už začínají objevovat v zákonících a právech tresty za používání čarodějné moci. V kanonickém právu se objevuje trest, v pořád lehké podobě- pokáním, za míchání jedů, vytváření a ovlivňování počasí a obecně veškeré činnosti spojené s čarodějnictvím. Nadále převládal názor neexistence čarodějnic a stále největší trest, který církev udělovala, byla exkomunikace nebo pokání až na dobu sedmi let. Znovu na přesvědčení neexistence v magii, měli podíl, vysoce postavení lidé, tentokrát to byly spisy kanónů biskupů z Regina, Prümu nebo Wormsu.

 

K radikální změně v myšlenkách o čarodějnictví došlo, ve 13. století, kdy se ve

Francii začínají projevovat dualistické názory tzv. Albigenských neboli Katarů. Kataři byli první velké středověké heretické hnutí, které mělo nadregionální charakter. Název Kataři pochází z řeckého katharos, což znamená čistý. Z tohoto slova bylo pak také prostřednictvím německého Ketzer odvozen i český výraz kacíř.

 

Lidé v tomto hnutí zastávali vlastní alternativní a destruktivní náboženství. Popírali církevní dogmata[14], usilovali o nápravu církve nebo úplně odmítli křesťanství. To bylo samozřejmě pro církev zcela nepřijatelné, protože se tím oslabovala její moc. Proto vznikla pod záštitou církve první inkvizice, tedy právní instituce katolické církve.

 

První institucí středověké inkvizice, byla biskupská inkvizice, kterou ustanovil ve Veroně roku 1184 bulou Ad abolendam papež Lucius III., ve spolupráci s císařem

Fridrichem I. Žádal v ní o zesílený přístup k soudnímu řízení o Albigenských. Inkvizice řízena především biskupy, ovšem neměla příliš velkou účinnost. Kvůli krátkým návštěvám biskupů na inkvizičních šetření, nezbývalo mnoho času k šetření případů, proto byla vyhlášena nová instituce pod papežovou přímou patronací – papežská inkvizice. Ta se měla stát nejen hrůznou zbraní k potírání kacířství, ale hlavně k posílení moci představitelů církve i na úkor světských vládců. Tato inkvizice byla spojena s vydáním čtvrtého lateránského koncilu, který stvrdil exkomunikace valdenských[15], papežem Inocencem III. Vybraní biskupové měli výslovné pověření k odhalování, stíhání a trestání kacířů a jejich sympatizantů. Tento koncil dával biskupům za úkol: „Nešetří ani kostely, ani kláštery, neušetří ani vdovy, ani siroty, ani starce, ani mladé lidi, neberou ohled na žádný věk ani pohlaví, ale po způsobu pohanů všechno ničí a pustoší“. Předními papežskými inkvizitory byli jmenováni především členové dominikánského a františkánského řádu[16], kteří byli vzdělaní, zcela podřízeni papežskému stolci, byli bez osobních vazeb na komunity, do nichž byli jako soudci vysláni.

 

Záhy se ovšem začalo ukazovat, v jak velkém může být inkvizitor pokušení, svůj úřad zneužít. Dominikáni dostali časem do znaku psí hlavu s hořící pochodní v tlamě, aby tento znak symbolizoval podivnou roli tohoto mnišského řádu v honu na kacíře a později na čarodějnice. K prvním inkvizičním procesům s čarodějnicemi došlo v Německu po roce 1230 a byl za ně zodpovědný inkvizitor Konrád z Marburku[17]. Záhy nato roku 1231 kodifikoval římskoněmecký císař Friedrich II. Sicilský ve svém zákoníku zvaném Statuta z Melfi za zločin čarodějnictví trest smrti upálením.

Inkviziční vyšetřování trpělo z dnešního pohledu mnoha závažnými nedostatky, které ztěžovaly inkvizitorovi možnost morálně obstát. Zcela zásadní, a vlastně typické pro inkvizici, bylo spojení vyšetřovatele a soudce do jedné osoby. Efektivita je sice nepoměrně vyšší, ovšem na úkor záruky spravedlnosti. Proces probíhal v maximální míře utajení, dokonce i obžalovanému bylo poskytováno jen minimum informací. Neznal jména osob, které proti němu svědčily, mnohdy mu nebylo sděleno ani přesné znění žaloby. Obhajoba jako instituce neexistovala. Veškerá odpovědnost tedy ležela na osobě inkvizitora, spravedlivost procesu na jeho kvalitách.

Roku 1242 byla sice v Tarragoně sepsána a přijata synoda, kde se objevila snaha zabránit excesům a dát inkvizičnímu procesů řád, avšak tato snaha nebyla úspěšná a církev se pomalu blížila k celoevropskému pronásledování čarodějnic.

 

  • Pozdní středověk

Dostáváme se do doby, ve které začaly být čarodějnické procesy velice časté, a církev už zdaleka není považována za kladnou instituci. Papežská inkvizice účinně působila pouze do západního schizmatu ve 14. století.

Na přelomu 14. a 15. století dochází v Evropě ke krizi středověké společnosti. Tato krize byla vyvolána nejen stále zvyšujícím se počtem morových epidemií ale zejména stoletou válkou v Evropě. Krize se tak dotkla téměř všech sfér života. Jak zemí, bojujících ve stoleté válce- Anglie a Francie, tak ostatních států. Státy byly oslabené, jak válkou, tak neustále probíhajícími výkyvy počasí, které způsobovaly neúrodu či úhyn dobytka. Dalším podnětem bylo upálení Johanky z Arku. Johanka nebo též Jana z Arku byla velice významnou osobností v dějinách stoleté války. Stála v čele francouzských vojsk a vyhrála pro Francii jednu z důležitých válek. Francouzský král Karel z Valois se však začal její popularity obávat, proto jí svěřoval stále méně důležité, ale často nebezpečné úkoly. Nakonec byl uplacen anglickými vojsky a Johanku předal anglickému soudu, který měl prokázat její spojení s ďáblem. V předem rozhodnutém procesu, který řídil francouzský biskup Petr Cauchon, byla odsouzena jako čarodějka a kacířka a odsouzena k upálení. Katolickou církví však nebyla exkomunikována a na seznam vyloučených osob z církve byla dána omylem. Když si Karel VII. zajistil vládu nad takřka celou Francií, požádal o obnovení církevního procesu a prohlásil Janu za oběť justičního omylu. Později byla prohlášena za mučednici, roku 1909 blahořečena a roku 1920 byla Johanka prohlášena za svatou.

Tak napjatá situace v Evropě přispěla k rozhodnutí papeže Bonifáce VIII. odmítnout korunovat francouzského krále Filipa Sličného císařem, což bylo považováno za nepřátelský akt církve proti světské moci. Po smrti papeže tak roku 1309 násilně přesídlil Filip úřad papeže z Říma do Avignonu, aby měl stálý dohled nad jednáním papeže. Římští církevní hodnostáři však nemohli unést ztrátu papežského stolce v Římě, a proto roku 1377 donutili papeže Řehoře XI. k návratu do Říma. Papež však záhy roku (1378) umírá, a tak vyvstává nová příležitost pro volbu papeže na obou místech. Nově zvoleným římským papežem se stal Urban VI. V Avignonu si část kardinálů odštěpených díky avignonskému zajetí zvolila za svého papeže Klementa VII. Vzniklo tak papežské dvojvládí. Dvojpapežství bylo vnímáno jako významný symbol zkaženosti tehdejší církve. Navíc oba papežové používali mocenských i vojenských prostředků pro získání vlivu nad křesťanskou Evropou. Tímto se ukazuje, že v této době se značně posiluje světská moc církve a její úloha se postupně vzdaluje od tradičního pojetí církve jako prostředníka mezi člověkem a Bohem. Tyto trendy způsobily velký rozvoj kritiky církve. Jedním z nejznámější kritiků církve v tehdejší době se nazýval John Wycliffe.

 

V prosinci roku 1484 vydal papež Inocenc VIII bulu „Sumus desidernates“, podle ní znamenalo čarodějnictví jev výrazné hereze a muselo být trestáno. Pověřil dominikány Heinricha Kramera a Jakoba Sprengera, k pronásledování čarodějnic v severním Německu. Jakob Sprenger byl německý kněz a roku 1481 byl jmenován inkvizitorem. Spolu s Kramerem byl autorem knihy Kladivo na čarodějnice (o které se budu zmiňovat v dalším odstavci), ovšem jeho účast na spolupráci s Kramerem je sporná. Odborníci se domnívají, že se Sprenger o čarodějnictví vůbec nezajímal a jeho spojení Kladivem na čarodějnice je pouze výsledkem Kramerových snah, propůjčit knize co nejvíce autority.  Na rozdíl ale od Jakoba Sprengera se Heinrich Kramer k problematice čarodějnictví dost jasně vymezoval. Sám se vychloubal a byl na sebe pyšný, že odsoudil dvě stě čarodějnic a obviňoval jako kacíře i ty, kteří popírali existenci čarodějnic. Při výsleších užíval tortury, při níž bylo možné z obviněného vyzískat jakékoli doznání, a tak skončila většina jím obviněných osob „usvědčena“ a odsouzena.

A tím jsem se dostala ke zlomovému okamžiku celých čarodějnických procesů, konajících se v Evropě. V roce 1486 byla poprvé vydána kniha Malleus maleficarum, česky Kladivo na čarodějnice. Tato kniha obsahuje teologický výklad temných nadpřirozených sil, zejména čarodějnic a návody k jejich pronásledování. Tato kniha byla již roku 1490 odsouzena inkvizicí hned ze dvou důvodů. Nesouhlasili s právní procesem, který již tehdy považovali za neetický. Ale i přes nesouhlas církve se Malleus maleficarum dočkalo mnoha vydání tiskem a stalo nesmírně populárním.

 

Kniha je rozdělena do tří částí:

  1. „Bůh Všemohoucí a jeho souhlas, Ďábel, čarodějnice“ – tato pasáž se zabývá ďáblem, čarodějnicemi a čaroději, definicí čarodějnictví a jeho reálností
  1. Metody a pakty spolčených čarodějnic, jak je objevit, jak je rozpustit, projevy čarodějnictví a obrana proti němu, likvidace následků čarodějnictví
  1. Soudní (církevní i civilní) procesy, mučení, tresty – v třetí části byl obsažen návod pro inkvizitory, jak nejlépe usvědčit obviněné ze spolku s ďáblem.

Navíc se zde autoři snaží zvýšit věrohodnost své knihy tím, že vyprávějí příběhy „ze života“, které dokazují existenci čarodějnictví

 

4) Novověk

Vlna čarodějnických procesů vrcholí v letech 1550 – 1650, tedy nikoli ve středověku, ale až v novověku. Koncem 15. století je na scéně stále Heinrich Kramer, který je dodnes ztělesněním démonického lovce čarodějnic. Ze začátku pronásledoval jen čarodějnice, pak ale přešel na pronásledování dalších skupin. Mezi nimi byli například heretikové, valdenští, také ale vedl vyšetřování proti ženám, které chodily často k přijímání, tedy které byly příliš zbožné, což opět budilo v inkvizitorovi nedůvěru. Díky jeho oblibě v pronásledování, se v době novověku, dá nazývat jako odborník na jakékoliv pronásledování.

 

Skutečné procesy masového jevu tedy nabyly čarodějnické procesy až v novověku. V době největšího štvaní proti čarodějnicím neušel pronásledování žádný věk nebo stav. Většinou, ale i pak probíhaly především v režii světské moci a to jak v zemích katolických, tak protestantských. Žádných mezí neznaly hony na čarodějnice v Savojsku, Švýcarsku, Tyrolích, Lotrinsku a Skotsku. Přitom mezi katolickými a protestantskými zeměmi existovaly obrovské rozdíly. Zatímco v protestantské části Německa zemřelo na hranici pro údajné čarodějství 26 tisíc lidí, v katolickém Irsku pouze 4. V nejkatoličtějších regionech Evropy, v Itálii a na Pyrenejském poloostrově, proběhlo od 16. do 18. století více než 12 tisíc čarodějnických procesů, ve kterých skončilo odsouzením k smrti „pouhých“ 56 procesů. Dohromady si čarodějnické procesy mezi lety 1484 a 1728 vyžádaly přes 300 tisíc lidských životů, někteří autoři a spisovatelé však docházejí k daleko vyšším číslům.

V polovině 17. století již začínají hony na čarodějnice ustupovat a čarodějnické procesy i stíhání podezřelých se rapidně zmenšuje. Definitivní konec avšak zapříčinil až filozofický směr- osvícenství. V osvícenství dávali lidé větší důraz na racionální myšlení a spoléhání se na vlastní rozum než víru v církev a Boha. Proto přestali věřit na pověry a povídačky, které byly typické pro vykonstruované procesy čarodějnic.

 

České země v době čarodějnických procesů

Ani v Čechách nebylo v 16. až 17. století těžšího zločinu než bylo čarodějnictví. Nejhorší procesy byly prováděny hlavně ve Velkých Losinách a na celém Šumpersku, kterým vládl inkvizitor Boblig.

Oběti, které přišly do styku s čarodějnictvím, se dostávaly do rukou inkvizičních soudů, většinou na udání, přičemž soudy braly vážně výpovědi osob i jakkoliv nedůvěryhodných. A protože bylo jasně dané, že ďábelské síly brání obviněnému v přiznání, vynucovalo se mučením a obviněný neměl právo mít ani obhájce, protože se čarodějnictví označovalo jako nehajitelně těžký zločin. Celým procesem mučení nebylo vinu obviněnému dokázat nýbrž přimět ho k doznání. Tyto všechny postoje přikazovala kniha Malleus maleficarum (o které jsem se zmiňovala v kapitole 3.3.3. pozdního středověku).

 

U nás nejznámější český inkvizitor se nazýval František Jindřich Boblig z Edelstadtu. Boblig byl na našem území ten největší strůjce čarodějnických procesů a díky němu zemřelo upálením nebo umučením zhruba 200 lidí. Hrůznost vykonstruovaných procesů spočívala hlavně v jejich lavinovém efektu. Při krutém mučení, oběti přiznaly naprosto cokoli. Obviňovali se všichni navzájem, takže utrpení mělo řetězový charakter a proto přivádělo na hranice k upálení toliko lidí.

Největší čarodějnická aféra, která propukla r. 1678, odstartovala celkem banálně. Stará žebračka Marina Schuchová sebrala v kostele pro přítelkyni, porodní bábu Dorotu Groerovou, svatou hostii. Když byla chycena při činu, řekla, že hostii chtěla dát nemocné krávě, aby více dojila. Tato informace stačila Bobligovi k vytvoření monstrózního procesu, táhnoucího se patnáct let. Obě ženy samozřejmě po ohavném mučení přiznaly, že jsou čarodějnicemi a že se setkávají s ostatními při konání sabatů na Petrových kamenech. Lidé, které tyto dvě ženy udali, se také objevili na mučidlech a prozrazovali víc a víc lidí.

Mor falešných obvinění pokračoval nadále a navíc se přiostřil, když se na světlo dostala Bobligova zištnost. Procesy totiž byly pro Bobliga i pro vrchnost velice výnosné. Veškeré náklady na vyšetřování si totiž museli platit sami obvinění nebo jejich rodiny. Takže se všemi výslechy, přítomnostmi inkvizitorů, mučení a dokonce i dřevo na hranici vyšlo pro Bobliga zhruba na 80-85 zlatých. Proto je velmi pravděpodobné, že hlavním důvodem jeho inkviziční činnosti bylo vlastní obohacení z majetku, zkonfiskovaného odsouzencům a touto pohnutkou se ani sám netajil.

Kvůli velkým ziskům z obviňování a pálení Bobligovi brzy došlo, že nejlepší bude se zaměřit především na bohaté měšťany a řemeslníky. Brzy se do případů Bobliga zapletl i sám šumperský katolický farář, vzdělaný a oblíbený děkan Kryštof Alois Lautner. Obviněné ženy se mu totiž přiznávaly k nevinnosti, a že přiznání k čarodějnictví z nich byla dostána mučením. Lautner podal k této věci stížnost olomouckému biskupství. Avšak to si Boblig nenechal líbit. Označil jeho stížnost za hříšné porušení zpovědního tajemství a přiměl pár lidí k jeho obvinění z čarodějnictví. Farář se tak ocitl v Bobligově hrsti a přesto že dlouho odolával, nakonec i z něho na skřipci vynutili přiznání. Byl zaživa upálen 18. září 1685 v Mohelnici.

Bobligovo řádění na Šumpersku trvalo dlouhých 18 let. V té době bylo již město a okolní panství naprosto zdecimováno. Radní olomouckého kraje se konečně na konci 17. století odhodlali jednat. Svou stížnost adresovali přímo císaři Leopoldovi I. Navíc ji doplnili podrobnou zprávou o řádění inkvizičního tribunálu na Šumpersku. Naštěstí tento panovník v roce 1696 a Bobligovu činnost navždy s okamžitou platností ukončil.

Znalci tvrdí, že Boblig byl zřejmě silně psychicky narušenou osobností. Sexualita sehrávala v jeho konání jednu z nejdůležitějších rolí. Vyžíval se ve výsleších, ve kterých byl zejména kladen důraz na vulgární vyjádření sexuality a používání tortury. Proto se současní psychologové a psychiatři jednoznačně shodují, že měl sadistické sklony a zřejmě trpěl sexuální deviací. Jindřich František Boblig umírá, po svých hnusných zločinech nepotrestán, 27. ledna 1698 v Olomouci.

 

Závěr

Čarodějnictví, lze chápat jako potřebu majoritní společnosti mít nějakého „obětního beránka“, na kterého mohou svádět všechny špatné a neovlivnitelné jevy. Samotné čtení pramenů o něm ve mně poté vyvolalo úžas, s čím vším dokázali inkvizitoři přijít, jen aby mohli oběť z čehokoliv obvinit. V tomto směru mě také v Malleus maleficarum zaujal popis psychiky lidí, kteří byli právě obviněni a následně donuceni torturou k nepravdivému přiznání. I když vlastně ten jediný, kdo měl být obviněn, byl ten, kdo seděl za soudcovským stolem. Naštěstí za nedlouho nastupující osvícenství přišlo s celosvětovou osvětou. Konečně přineslo racionální pohled na věc a přemístilo tyto bludy z reálného života, znovu do světa báchorek a lidového vyprávění, odkud mohou strašit snad jen ty nejmladší.

 

Seznam použité literatury

Knihy:

  • Mráček, P., K.: Upalování čarodějnic a inkvizice, Matice cyrilometodějská, 2006
  • Scherr, J.: Čarodějnice a Svatá inkvizice, Eko-konzult, 2003
  • Suchánek D., Drška V.: Církevní dějiny: Antika a středověk, Grada, 2013
  • Petr Hořejš: Toulky českou minulostí, čtvrtý díl, Baronet, 1995
  • Sallman J.: Čarodějnice- ďáblovy nevěsty, Slovart, 1994
  • Šindelář B.: Hon na čarodějnice, Svoboda, 1986
  • Brhelová E.: Základní statistická analýza čarodějnických procesů v Čechách a na Moravě, Bakalářská diplomová práce, 2012 Internetové zdroje:
  • dejepis.com § www.antropologie.zcu.cz Jiné zdroje:
  • Kladivo na čarodějnice, Československo, Otakar Vávra, 1969
  • cs- dokument Kladivo na čarodějnice, Česká Republika, Václav Křístek a Vítězslav Romanov, 2011

 

[1] Ambivalentní=rozpolcený

[2] Goetia=označení černé magie v Antickém Řecku

[3] Lucius Apuleius, Zlatý osel, 1960

[4] Hekaté= řecká bohyně, vládkyně tajemných sil, měsíce, noci a podsvětí; zároveň označována jako čarodějnice

[5] Rudolf Mertlík, Starověké báje a pověsti, 1972 6 Eurípidés, Médeia, 431 př. n. l.

[6] Ordál= boží soud, byl krajní důkazní prostředek při rozhodování soudních pří, když jiné prostředky selhaly nebo chyběly

[7] Exodus 22,17 („Čarodějnici nenecháš naživu“) Deuteronomium 18,10 („Nebude nalezen v tobě, kdož by vedl syna svého aneb dceru svou skrz oheň, ani věštec, ani planétník, ani čarodějník, ani kouzelník)

[8] Čarodějnice= Zjevení 21,8; 22,15

Čarodějník= Skutky 13, 6

[9] Cyril Alexandrijský= jeden z významných církevních Otců, přestože mnohé podrobnosti Cyrilova

životopisu svědčí o jeho netoleranci, svárlivosti a sklonu k agresivitě, je uctíván jako světec katolíky, pravoslavnými a dokonce i některými protestantskými církvemi

[10] Freya= bohyně plodnosti a úrody, lásky, krásy, války, čarodějnictví; je po ní pojmenován den v týdnu-pátek

[11] Philip Carr-Gomm, Tajemný svět druidů, 2008

[12] Marcus Tullius Cicero= římský řečník, republikánský politik, filosof a spisovatel

[13] Exkomunikace= vyloučení z církve

[14] Dogmata= v křesťanství se tak označují články víry, které církev uznává jako jasnou pravdu

[15] Valdenští= radikální středověké náboženské hnutí, inspirované po vzoru Albigenských

[16] dominikáni a františkáni

[17] Konrád z Marburku= inkvizitor, který byl pověřen papežem Inocencem III. bojovat s heretiky






—————————————————————————

 Stáhnout práci v PDF  Upozornit na chybu

 Učebnice k maturitě  Maturitní kurzy

 Učebnice k VŠ přijímačkám  Kurzy na přijímačky

—————————————————————————

Další podobné materiály na webu: