Baroko – seminární práce

 

   Otázka: Baroko

   Předmět: Dějepis

   Přidal(a): lenus123

 

Úvod

Jako téma seminární práce jsem si vybrala baroko, protože mě velmi zajímá, jak se baroko odrazilo v módě, umění, architektuře a dalších odvětvích. V první části se budu zabývat obecnými rysy baroka a v té další rozeberu podrobněji různá odvětví. Na dalších stránkách se dozvíme, co to vůbec je baroko, jak vzniklo a jak například vypadaly barokní šaty?

 

Obecné rysy baroka a jeho vznik

Baroko je umělecko-kulturní směr, který byl v Evropě mezi lety 1600 a 1750. Vznikl v Itálii a pak se rozšířil po celém světě.

Toto slovo nejpravděpodobněji pochází z portugalštiny a zprvu označovalo něco, co bylo nesprávné, nabubřelé či snad směšné. V 17. století se tento výraz používal ve významu barokní → kroucený. Na konci 18. století a v 19. století se výraz baroko používal i jako hanlivý (sloh copový, parukový). V průběhu 17. a 18. století se baroko rozšířilo do celé Evropy, proniklo i do veškerého umění jako například do architektury, divadla, hudby, výtvarného umění a byl to také styl života…

Baroko se vyznačuje tkzv. ,,stíráním hranic mezi architekturou, malbou a plastikou.“

 

Baroko v Čechách

Nejtypičtějším výtvarným motivem byla Madona- tedy Panna Maria s Ježíškem na klíně.

,,Bylo posledním univerzálním slohem, posledním velkým obdobím, které v mohutné integrující symbióze uměleckého projevu mělo vyložené mezinárodní charakter.“ (citace z knihy Touhy českou minulostí)

V Čechách se stalo baroko novým životním stylem, postojem i názorem, který se sžil velmi rychle. Ačkoli bychom ho mohli chápat jako nepřátelský a cizorodý si velmi rychle přisvojilo osobitý český charakter i výraz. Když nastoupilo baroko po dokonalé, přísné a vznešené renesanci, bylo baroko velmi košaté, rozcuchané s neklidnými plochami a složitými objemy, křivkami a elipsami a šroubovitě stočenými sloupy- bylo barokní vyjadřované přirozenou reakcí na disciplinovanou renesanci. Po etapě ukázněné tvorby přišla spontánnost tvořivosti a nespoutanost lidského ducha. Za pojmem baroko bylo novou metodou myšlení, novým životním pocitem a novou filosofií člověka. Když lidé začali poznávat nepoznané v onom konfliktu setkáváním viditelného s unikajícím, pochopeného s nepochopitelným a lidského s božským se zrodila touha barokního člověka tvořit, stavět, sochat, skládat apod. Všemi těmito věcmi se chtěli alespoň malinko dotknout onoho nedosažitelného. Hledalo Absolutno, Nekonečno a Věčnost. Hledalo boha skrze jevy vezdejšího světa za hranice lidského a reálného, bylo to něco nedosažitelného a zároveň tušeného. I my v podstatě stále žijeme v baroku, stále poznáváme nepoznané, hledíme do mikro- i makro- kosmu a rozum nám zůstává stát. I my hledáme nějaký pevný bod nějakého rozumného Boha skrze jevy vezdejší. I my toužíme po setkání s ušlechtilejším řádem a tak je nám baroko srozumitelnější teď než kdy dřív…

 

Duchovní kořeny baroka

Jak jsem se již zmínila, baroko byl spíše typ životního stylu, názor či pocit. Byla to touha po poznání, hledání neuzavřeného a nehotového. Typickým barokním člověkem byl například Jan Ámos Komenský, který toužil po všepoznání, vševědění a všenapravení. Dalším kdo stojí za zmínku je don Quijote, který se potýkal s větrnými mlýny a bránil se před tvrdou realitou svými ,,bláznivými“ sny. Takovýchto don Quijotů bylo v baroku bezpočet. Jako například misionáři, kteří bojovali za boha někde v pralesích a nabídli tak svůj osud něčemu vyššímu – Bohu. Barokní umělci se snažili ztvárnit i to iracionální, co se skrývalo za věcmi a jevy.

Barokním pilířem bylo poznání, že bůh člověka obdařil duší, emocionalitou, vášní, pocity, láskou i nenávistí. Tyto prožitky se zmocňovali těch oblastí, před kterými zůstával rozum stát. A tak byla v baroku obohacená renesance o poznání, iricionalitou a pocity.

 

Putování

Poutníci byli původně lidé, kteří putovali do Palestiny, kde žil a zemřel Ježíš Kristus. To bylo ale příliš daleko a tak lidé putovali k bližším místům, jako byla například zázračná studánka nebo socha, kde žil některý ze svatých nebo léčivý pramen. V českých zemích bylo přes 200 poutních míst a putovalo k nim ročně přes 200 000 věřících. Na potních místech se věřící zúčastňovali slavnostních mší a obřadů. Nezbytnou výbavou na výpravu byl růženec, na kterém si odpočítávali počet modliteb.

 

Vesnice a vesnická domácnost

Vesnická domácnost bývala početná. V každé rodině rozhodoval především hospodář- spravoval statek a majetek. Hospodář rozhodoval o budoucnosti svých dětí (povolání, sňatek atd.). Neuposlechnutí hospodáře, tedy otce bylo tenkrát velké provinění a byl opovrhován celou vesnicí.

Život selské rodiny probíhal ve světnici, kde ženy předly, vařily a tkaly, muži opravovali náčiní a zhotovovali nové. V létě byli všichni na polích a v zimě trávili celý den ve světnici, která se celou zimu nevětrala, aby neuniklo teplo a okna byla zacpaná mechem.

Ve světnici bylo ,,základem vybavením“ : pec, stůl s židlemi a postel. Hospodář s hospodyní spali na posteli (většinou s nebesy) a vedle ní měli kolébku nejmladšího dítěte. Ostatní děti spaly většinou na peci a čeledíni v komůrkách, půdách, stodolách. Nábytek zhotovoval často sám hospodář nebo s tesařem či truhlářským tovaryšem. Pýchou každé hospodyně byly vysoko vystlané bílé peřiny na posteli. K pečení a vaření sloužila pec a stůl byl považován za posvátné místo, neboť se zde scházela celá rodina, modlili se, zde usedali hosté a rodina si vyprávěla příběhy. Hlavní potravou byly chléb, housky, polévky, kaše, zelí a v menším množství maso (nejvíce vepřové a skopové), mléko, tvaroh a sýry, důležité bylo máslo.

Hodně známým setkáním bylo draní peří. Ženy draly peří a někdo vypravoval různé příběhy, pohádky a hrůzostrašné pověsti. Někdy přišli kramáři, studenti nebo muzikanti a vyprávěli co je nového ve světě. Dalšími zábavnými akcemi byly: taneční zábavy, maškarní, posvícení, velikonoce, masopust a rodinné slavnosti.

 

Města

Na přelomu 17. a 18. století začala města pozvolna bohatnout. Vzestup měst se projevil i novými stavbami a rostoucím přepychem měšťanských domácností.

 

Trhy

V menších městech se trhy konali nanejvýš tak 4x do roka. Většinou byly nazývány podle jména svatého na jehož svátek připadaly (martinské, kazelské…). Ve velkých městech byly trhy týdenní záležitostí. Byly zde pevně daná místa, kde se trhy měly konat a v určité dny se obchodovalo s jedním druhem zboží- drůbeží, dobytčí, zelný… Obchodníci a zemědělci zde platili poplatky z prodeje městu. Měšťané také mohli nakupovat přednostně. Platilo se tolary, které za zavedl císař Leopold I. jako jednotnou měnu.

 

Barokní zámky a paláce

K nejkrásnějším barokním zámkům patří Chlumec nad Cidlinou, Trója v Praze, Jaroměřice nad Rokytnou, Slavkov u Brna a Vranov nad Dyjí. Tyto stavby se vyznačují různorodým členěním prostoru, množstvím dovnitř zakřivených i vydatných částí mělo vyvolat dojem pohybu hmoty. Půdorysy někdy byly složitě rozloženy do spojených kruhů, čtverců a dalších tvarů. Typické pro barokní stavby jsou plastické prvky, rozmanité římsy, oválná okna a různobarevné omítky. ,,Pro barokního architekta je velmi důležité zasazení stavby do kraje. Jeden z italských umělců se vyjádřil takto: ,,Dobrá stavba vypadá, jako by na svém místě stála odjakživa.“  Pro stavbu se používal kámen, cihly spojované vápenatou maltou, mramor a štuk. Na střechy se používala břidlice nebo keramické tašky. K zámkům patřily i rozsáhlé hospodářské budovy- konírny, stáje, ovčírny a stodoly. Ty bývaly stavěny jako celek se zámkem. Neodmyslitelně k zámku patřily parky a zahrady, které oplývaly množstvím keřů, květin, stromů a cestiček, s fontánami, sochami a vodotrysky. Na těchto zámcích se pořádaly různé druhy zábavy, jako byly například plesy, ohňostroje, divadelní představení, koncerty a hony. Šlechtici se věnovali i sportu, jezdili na saních, na koni, šermovali a hráli míčové hry. Zabývali se i uměním, skoro všichni hráli na nějaký hudební nástroj. Šlechtičny většinou malovaly nebo vyšívaly a mnoho šlechticů podporovalo hudbu, malířství, sochařství a učení. Pořádali tedy různé sbírky kuriozit nebo velké galerie.

 

Zákony a soudy

Mnoho měst mělo své vlastní právo i soudy. Pořádek ve městech a na vrchnostenských panstvích byl pověřen rychtář. Kati prováděli mučení a popravy. A jak probíhalo soudní líčení? Zatčený pachatel byl zatčen a uvězněn. Soud jej postupně vyslýchal a vyšetřoval okolnosti trestního činu a jeho příčiny. Soudci byli často přesvědčeni, že obžalovaný nemluví pravdu a tak ho různými způsoby mučili a zastrašovali. V bolestech se lidé přiznávali i k věcem, které nespáchali. Mučení bylo zakázáno až koncem 18. století. Mezi nejtěžší zločiny patřilo čarodějnictví, vraždy, loupeže, žhářství a podpora zločinců. Pokud byly prokázány, vždy znamenaly trest smrti. Veřejné popravy byly chápány jako společenská událost a zábava. Drobné krádeže byly trestány pokutou, veřejným výpraskem, vypálením cejchu, vypovězením či nucenými prácemi. Těmto trestům však předcházel pranýř…

 

Architektura

Raná barokní architektura byla reprezentována Giacomem della Porta, Jacopem Barozzi da Vignola a Carlem Madermem. Nejvýznamější trojicí architektů byla Gian Lorenzo Bernini, Francesco borromini a Guarino Guarini. Architektura měla působit jako obraz přenesený z nebe na zem, měla člověka ohromit, reprezentovat moc a bohatství u paláců a zámků. Půdorysem byla elipsa nebo průnik elips, nejčastějším architektonickým prvkem byla kopule a nejčastějším materiálem zlato, barevný mramor a vzácná dřeva.

Sochařství

Základní znak sochařství byly rozevláté šaty a tuto představu určil již zmiňovaný Gian Lorenzo Bernini. Takřka určil, jak by měla barokní socha vypadat a na něj navazují skoro všichni barokní sochaři. Naším nejznámějším sochařem byl Matyáš Bernard Braun a druhý nejvýznamnější byl Ferdinand Maxmilián Brokoff, který byl skoro opakem Brauna, preferuje spíše klasičtější chápané sochařství. Socha byla v podstatě lepší než člověk sám, dokonalost na druhou, byl to ideál.

 

Malířství

Úkolem malířství bylo přenést a co nejlépe až dokonale napodobit co nejtvrdší křemen, co nejhezčí samet a co nejsvítivější a nejostřejší kov. Malované krajiny měly udivovat svou hloubkou, perspektivou a iluzivností. Významným malířem byl Caravaggio a v Čechách Karel Škréta.

 

Divadlo

Znakem barokního divadla je iluze a spojení smrti, která představuje morální utrpení. Dalším znakem je pluralita, rozeznáváme dvě strany- lež a pravda, sen a skutečnost, život a smrt…

Prosazují se zde prvky manírismu, poprvé v historii divadla se stává dekorace jednou z hlavních složek, kulisy jsou po stranách jeviště malované uznávanými malíři, zadní stranu tvořil prospekt (pohled na objekty v dáli) a horní část jeviště tvořily závěsy. Skvělý umělecký dojem tvořily dohromady líčení, kostýmy, rekvizity, osvětlení, pohyby herců a gestika. Divadlo bylo většinou doprovázeno orchestry či soubory. Zachovalou ukázkou barokního divadla je zámecké divadlo v Českém Krumlově.

 

Hudba

Základem barokní hudby je polarita sopránu (nejvyšší hlas) a basu. Typická je zpěvnost, líbivost a působivost. Hlavním úkolem barokní hudby je přenášet pocity na posluchače. Používají se housle, viola, kontrabas, loutna, kytara, varhany, cink a flétny…

 

Oděv baroka

Oděv v baroku mnoho prozradil, například vdané měšťanky nebo vesničanky nosily čepec a svobodné ženy mohly chodit prostovlasé. Také u mužů oděv prozrazoval, jak vysoký post mají. Podstatně se lišil oděv poddaného a šlechtice a měšťanský od kněžského. Šlechtičny si oblékaly nádherné šaty vyšívané zlatem, různobarevnými nitěmi s krajkami. Nechávali si stahovat pas korzetem, ten byl vyztužen rybími kosticemi se šněrováním, přes spodní sukni. Šlechtičny by se při oblékání neobešly bez pomoci své služebné, protože oblékání mělo 5 etap:

1) spodní sukně

2) šněrovačka

3) váleček (podpíral sukni)

4) spodničky

5) svrchní oděv

 

Muži si oblékali úzké kalhoty ke kolenům a vysoké punčochy. Přes volnou košili měli oblečené bohatě vyšívané dlouhé vesty. Nakonec kabát ke kolenům s širokými rukávy a mnoha knoflíky. V módě byly dlouhé vlasy, Ženy často měly své, ale někteří muži nosili alonžové paruky. Vdané šlechtičny nenosily čepce, ale závoje s vysokou čelenkou. Na nohou nosili střevíce na mírně prohnutém podpatku.

Měšťanský oděv připomínal šlechtický, ale byl v barvách šedé, bílé a černé. Látky také nebyly tak drahé. Ženy nosily zástěru, ve všední dny pracovní a ve svátek na parádu. Venkovský oděv byl nejprostší, základní barvou byla šedá a hnědá. Látka bývala napůl lněná a napůl bavlněná.

 

Závěr

Jsem velmi ráda, že jsem si vybrala baroko jako svou seminární práci, protože mě spoustu věcí udivilo a spoustu věcí jsem nevěděla. Jako například, že vybrané dámy sice byly navoněné, upravené ale koupali se jednou za týden, spoustu šlechticů trápili vši, kvůli alonžovým parukám, které nosily. Ale nejen to, třeba poutníci, kteří putovali na bližší místa. K zázračným studánkám, soškám atp. Vlastně když to vše vidím, uvědomuji si, že baroko je stále mezi námi a těmito malými znaky se nám připomíná…






—————————————————————————

 Stáhnout práci v PDF  Upozornit na chybu

 Učebnice k maturitě  Maturitní kurzy

 Učebnice k VŠ přijímačkám  Kurzy na přijímačky

—————————————————————————

Další podobné materiály na webu: