Baroko – malířství – dějiny umění

 

   Otázka: Malířství v baroku

   Předmět: Dějiny umění/Malířství

   Přidal(a): skate

 

 

Malířství jako výtvarný obor nejméně spjatý s architekturou dovolovalo malířům poměrnou myšlenkovou volnost i v katolických zemích. Přesto i v malířství převládal ve Francii barokní klasicismus a v ostatních zemích Evropy radikální dramatické baroko. V měšťanském Holandsku se prosadil barokní realismus, který se projevoval i v anglikánské Anglii. Klasicistické a realistické tendence se však objevovaly i v jiných zemích.

– v malířství měl vedoucí úlohu zejména sever: Holandsko, Flandry….

 

Barokní malířství stejně jako sochařství:

  • rozbilo ucelenou renesanční formu
  • porušilo renesanční zákony rovnováhy a harmonie
  • vneslo do obrazové kompozice nezvyklý pohyb (dynamičnost), ruch a napětí
  • používalo silných dramatických efektů vyvolaných zejména působením světla a barvy.

– barokní malba by se dala charakterizovat záplavou světla, objemy byly modelovány kontrasty světla a tmy.

 

Náměty:

  • barok měl v oblibě líčení velkolepých náboženských, mytologických a alegorických výjevů, oslavujících božské bytosti, křesťanské světce nebo příslušníky vládnoucí třídy.
  • častá byla také sugestivní líčení drastických scén mučení, v nichž mohli barokní malíři rozvinout svou zálibu pro vyjadřování silných duševních hnutí, sklon k nadsázce a přepínání, k divadelní efektnosti, vypočítané na pohled z jednoho místa.
  • autoři se více či méně specializovali na určitý žánr, např. na krajiny, na hospodské výjevy, zátiší, pasoucí se dobytek, apod.

 

Druhy:

  • nástěnné malířství – malba navazovala po stránce námětové, technické i formální na renesanční tradici, kladla však důraz na dotváření architektury (spolu se sochařstvím) jako jednotného velkolepého divadelně efektního celku. Pomocí iluzivních prostředků nejen doplňovala architekturu, ale otevírala ji do nekonečného nebeského prostoru, oživeného náboženskými nebo alegorickými výjevy.
  • v první polovině 18. století dospěli malíři až k světlé atmosférické malbě rokoka.
  • závěsný obraz – rozvíjel všechny námětové druhy a rozšířil je o zátiší jako samostatný malířský obor.

vývoj dospěl od dramatického a prudce kontrastního temnosvitu raného baroku přes různé způsoby šerosvitné malby vrcholného baroku až barevnému iluzionizmu pozdního baroku a rokoka, kdy malba reagovala na proměny atmosféry a osvětlení.

 

Itálie

Michelangelo Merisi, zv. Caravaggio (čti:karavadžo; 1576–1610; podle svého rodiště Caravaggia u Milána):

  • člověk bouřlivé povahy i života. Byl několikrát vězněn a prchal před zákonem do různých částí Itálie a nakonec na Maltu, kde vstoupil do řádu maltézských rytířů, ale nakonec byl uvězněn. Podařilo se mu sice uprchnout, ale cestou do Říma zemřel vysílením.
  • byl tvůrcem barokního realizmu, hraničícího až s naturalismem.
  • do svých náboženských a mytologických obrazů si vybíral místo ideálně krásných typů prosté lidi své doby – chudáky, tuláky a žebráky, které potkával na ulici nebo v krčmách.
  • maloval biblické a mytologické postavy jako prosté chudé lidi bez jakéhokoliv přikrášlování (říkalo se mu „malíř světců se špinavýma nohama“ – např. v Růžencové madoně).
  • měl také velký zájem o zátiší, nebál se prohlásit, že jablko může být stejně krásné jako madona.
  • Košík s ovocempatří k prvním samostatným zátiším v novodobém evropském malířství.
  • hlavním výtvarným prostředkem v jeho obrazech bylo světlo, vržené z nadskutečného zdroje v koncentrovaném proudu ze strany na jednající postavy, aby prudce vystoupila plastičnost tvarů.
  • kontrastním temnosvitem – tenebrismem (tj. styl založený na temnosvitu, na ostrých kontrastech světla a stínu) dodával svým obrazům nadskutečný dojem, dramatičnost a koncentrování pozornosti na hlavní osoby. Díla:
  • oltářní obrazy s výjevy ze života sv. Matouše – Povolání sv. Matouše (detail s hráči; patří k vrcholným dílům); Matouš s andělem; Mučení sv. Matouše
  • Obrácení sv. Pavla – uměleckým využitím světla v obraze docílil dojem skutečného zázraku; nadskutečné světlo vytváří z naturalisticky malovaného příběhu mystický výjev
  • Ukřižování sv. Petra, Smrt P. Marie; Chlapec s košem ovoce; Večeře v Emauzích; Kladení do hrobu
  • Caravaggio měl pronikavý vliv na barokní malířství v Itálii i ostatní Evropě. Na jeho tenebrizmus navázali barokní malíři v Holandsku, Vlámsku, Španělsku, Německu i v Čechách.

 

Druhé nejvýznamnější středisko barokního malířství vzniklo v Bologni, kde tři členové rodiny Carracciů (čti: karačijů; Annibale, Agostino a Ludovico) roku 1585 založili akademii, ve které se učilo kreslení, perspektiva, anatomie a pořádaly se diskusní semináře o vědě, umění a literatuře. Akademie měla šířit nový sloh. Carracciové nadlouho ovlivnili oficiální malbu.

 

Annibale Carracci (1560 – 1609):

  • přenesl nový sloh do Říma, kde se účastnil výzdoby galerie v Palazzo Farnese.
  • Triumf Bakcha a Ariadny – první uplatnění iluzivního pokračování architektury na stropě s výrazně dekorativním účinkem.
  • studiemi podle živého modelu dával motivům, odvozeným z Raffaela nebo antiky živější výraz; tak dospěl k přirozeně působícímu klasicizmu, podávajícímu antické formy s překvapivou bezprostředností.
  • položil také základy ke klasicistické krajinomalbě.
  • ve svém díle úspěšně spojil přednosti mistrů italské vrcholné renesance s dědictvím antiky v nový sloh, z něhož vyšly dva hlavní směry nejen italského barokního malířstvíradikální barok (Rubens – vlámská škola) a barok klasicistický (Poussin, Lorrain – Francie; pusen, lorén).

 

Francie

barokní realizmus se prosazoval zejména v 1. polovině 17. století ve skupině tzv. malířů skutečnosti, ovlivněné Caravaggiem a holandskou malířskou školou. Témata si malíři brali ze života prostých lidí, hlavně venkovanů a řemeslníků, jejichž život podávali na svou dobu nezvykle realisticky a důstojně, přestože v oficiálních kruzích nebyla malba prostých lidí uznávaná za umění hodnou.

hlavními představiteli barokního klasicizmu byli Nicolas Poussin a Claude Lorrain, nejvýznamnější osobnosti francouzského malířství 17. století, kteří značnou část života strávili v Římě.

 

Nicolas Poussin (1594 – 1665; čti: nykola/s pusen):

  • vyšel ze studia antiky a mistrů klasické renesance a podle zákonů, které si z tohoto studia odvodil, budoval své mytologické a alegorické kompozice.
  • obrazy založil na vyvážené téměř vědecky konstruované kompozici (figurální scény komponoval za využití voskových figurek) a jemných harmoniích barev.
  • dynamizované figurální výjevy se odehrávaly v popředí obrazů, jejich značnou část zabírala idealizovaná krajina.
  • ve slavném díle Říše Flóry (z r. 1631; v Drážďanské galerii) předvedl podle Ovidiových proměn příběhy nešťastných lásek, které vedly ke stvoření květů.
  • byl tvůrcem tzv. heroické ideální krajinomalby (komponovaná krajina na motivy římské Kampánie, s antickými stavbami nebo jejich ruinami a biblickou či mytologickou stafáží).
  • v posledním období vytvořil cyklus Ročních období na náměty ze Starého zákona pro kardinála Richelieua (1660 – 1664). Díla:
  • Parnas; Orfeus a Eurydiké ; Pastýři z Arkádie; Svatá rodina na schodech
  • na Poussinovo dílo navázali klasicisté a 19. století a také moderní umělci, kteří usilovali o obrazovou formu vytvořenou podle přesných zákonů (P. Cézanne, Georges Seurat /čti: pól sézán, žorž sera/ a u nás Bohumil Kubišta).

 

Claude Lorrain (1600 – 1682; čti: klód lorén, vlastním jménem Claude Gellé; čti: klód želé):

  • byl Poussinovým současníkem, vytvořil vlastní pojetí ideální krajiny vyznačující lyričností.
  • maloval hlavně přístavní krajiny zalité světlem vycházejícího nebo zapadajícího slunce, přičemž jednotlivé prostorové plány sjednocoval přesvědčivě vyjádřenou atmosférou. Obraz byl doplněn mytologickou nebo biblickou stafáží v popředí. Díla:
  • Západ slunce nad přístavem; Nalodění Kleopatry v Tarsu, oba obrazy v Louvre

 

□  Španělsko

– 17. století bylo ve Španělsku „zlatou dobou“ malířství, v níž se vytvořil národní sloh, osobitě se vyrovnávající s podněty italského baroka.

  • významnou osobností byl Diego Velázquez (čti: djego velaskes; 1599 – 1660):
  • téměř 40 let byl portrétistou španělského krále Filipa IV. a jeho dvora, byl i organizátorem královských slavností a správcem královských uměleckých sbírek.
  • jako malíř byl ovlivněn španělskými portrétisty a Tintorettem a hlavně Caravaggiem – vyšel z manýrizmu a caravaggizmu.
  • roku 1623 se usadil v Madridu, kde se stal královským malířem a dvořanem. Dvakrát podnikl cestu do Itálie.
  • typickým rysem Velázquezovy malby byl důsledný realizmus. Dosahoval jej malbou podle modelu, ať maloval postavy nebo předměty. Dokázal vystihnout materiálovou podstatu věcí i charakter portrétované osoby. Díla:
  • Roznašeč vody ze Sevilly (čti: sevilji; považovaný též za alegorii Tří věků, kdy muž v pozdí má být sám malíř a chudý roznašeč vody jeho učitel)
  • Ježíš v domě Marty a Marie – jeden z tzv. bodegónů, tj. žánrových výjevů z chudé domácnosti (či hospody), na němž je v popředí zátiší; náboženský výjev na tomto obraze je posunut do zadního plánu; bodegón je i žánrový obraz Stařena smažící vejce.
  • z oficiální portrétní tvorby jsou významné portréty krále Filipa IV. – např. jezdecký portrét; dále portréty královny Isabely Bourbonské; hraběte Olivarese na koni; prince Baltasara Carlose a hlavně mnoho portrétů infantky Margarity, kterou spodobnil v různém věku života.
  • za pobytu v Itálii vytvořil portrét papeže Inocence X., který je tak výstižný, že jej sám papež považoval za „příliš pravdivý“. Tento portrét inspiroval později další umělce – např. Reynoldse a ve 20. století Francise Bacona (čti: frensise bejkna).
  • slavné jsou Velázquezovy portréty šašků, liliputů a dvorních bláznů, které se rovněž vyznačují pronikavou psychologickou charakteristikou.
  • Dvorní dámy (Las Meninas; slavné a významné dílo zachycující návštěvu infantky Margarity se svým doprovodem v mistrově dílně v době, kdy maluje portrét jejích královských rodičů – ti jsou vidět jen v zrcadlovém odrazu na stěně ateliéru).
  • historické plátno Předání klíčů od pevnosti Bredy nezachycuje bitvu, ale je pojato jako přátelské setkání dvou generálů.
  • na obraze Přadleny (Báj o Arachné) vyjádřil ve výjevu z královské gobelínky pod záminkou mytologického námětu (v pozadí obrazu goblén s Únosem Evropy utkaný bájnou Arachné v soutěži s bohyní Athénou) poprvé monumentální oslavu lidské práce v novodobém evropském malířství; zachytil také poprvé mechanický pohyb kolovratu v popředí.
  • obraz Venušina toaleta (Venuše s Amore) je jediným aktem ve španělském malířství 17. století.
  • pohledy ze zahrady vily Medici předjímají uvolněným rukopisem impresionizmus (Vstup do grotty v zahradě Medicejské vily a Ariadnin pavilon v zahradě Medicejské vily v Římě).
  • Velázquez ovlivnil téměř všechny španělské malíře 17. století. Pro moderní malířství objevil jeho význam Édouard Manet.

 

Francisco Goya y Lucientes (čti: fransisko goja y lusijentes; 1746 – 1828):

  • španělský malíř, kreslíř, grafik (viz. klasicismus).

 

□  vlámské malířství

Jižní Nizozemí – Vlámsko (Flandry) zůstalo po nizozemské buržoazní revoluci státem feudálním, katolickým, závislým na španělských Habsburcích. Pro malířství je tedy typický styl radikálního dramatického baroku, ohromujícího a strhujícího diváka tvarovými a pohybovými nadsázkami a zářivostí barev.

 

Peter Paulus Rubens (1577-1640):

  • vytvořil si osobitý styl na základě zkušeností z italské a španělské malby (jako diplomat hodně cestoval, byl dvorním malířem, rádcem a diplomatem místodržitelky Isabely, dcery španělského krále Filipa II., anglický král Karel I. ho pasoval na rytíře).
  • navázáním na domácí nizozemskou tradici (P. Brueghel st.) se postupně od caravaggiovského temnosvitu postupně vrátil k světlému podkladu a jásavému koloritu.
  • dvakrát šťastně ženatý – Isabela Brandtová a Helena Fourmentová – obě mu postupně stály modelem k portrétům, náboženským i mytologickým kompozicím. V Antverpách si postavil palác – žil zde s rodinou a ukládal předměty uměleckohistorických sbírek; statek na venkově, zámek Steen – velký majetek, který zanechal rodině. Dílo:
  • Medicejský cyklus – (cyklus 21 pláten pro Marii Medicejskou – pro Lucemburský palác v Paříži; dnes v Louvre, ze života Marie Medicejské); cyklus ze života Jindřicha IV. – zachovaly se jen 3 nedokončené obrazy – mísí historické, mytologické a alegorické náměty
  • Únos dcer Leukippových – kompozice spirálovitá s prvky diagonálními (2 muži, 2 ženy, 2 koně, 2 andílci), kontrasty (barevné a osvětlené nahé ženy, oblečení muži), formát – téměř čtvercový
  • Venuše před zrcadlem – kyprá zlatovlasá žena v roli bohyně smyslné lásky představuje Rubensův ideál ženské krásy. Obraz je jednou z mistrovských kompozic, oslavnou ódou na život. Pro většinu Rubensových aktů je charakteristická smyslnost.
  • z jeho nejplodnějšího období (1630-1640) máme v Praze oltářní obraz Umučení sv. Tomáše a jeho nástavec se sv. Augustinem (kostel na Malé Straně, z r. 1634).
  • roku 1630 se oženil s 16ti letou Helenou Fourmentovou, s níž žil šťastně do konce života na svém zámku Steen a v antverpském paláci (Isabela zemřela na mor 1626).
  • maloval hlavně mytologické obrazy, v nichž opěvoval krásu ženského těla.
  • Tři grácie – umístěny do krajiny se zvířaty – podle starších mistrů, zachyceny obě jeho manželky.
  • měl velkou dílnu, v ní vzniklo 3000 obrazů, z nich údajně 600 namaloval sám, na dalších se podíleli jeho žáci – specialisté na malbu zvířat, květin, zátiší (Frans Snyders, Jan Fyt) – dílna prováděla objednávky podle Rubensových skic, mnohá jen dokončoval (typická rumělka).
  • v posledním období jeho tvorby, kdy maloval portréty své rodiny a krajiny, ustoupil podíl spolupracovníků do pozadí.
  • Dvojportrét s první ženou Isabelou Brandtovou – krátce po sňatku, poklidné manželské štěstí, přepychové oblečení a důstojné držení těla – dává najevo, že je vznešený zámožný pán (nejen nějaký malíř – řemeslník).
  • v  protikladu sportréty Heleny Fourmentové a dětí a Heleny se synem Fransem (malý nahý Frans má baret = šlechtický) jsou mnohem intimnější – láska, klid.
  • další rodinné intimní portréty: dcerka a syn Nicholas.
  • oficiální portrét (na zakázku) – Portrét velkovévody Alberta (nizozemského regenta) – drapérie odděluje portrét od krajiny, důkladné provedení oděvu.
  • žánrové obrazy s venkovskými veslicemi: Posvícení
  • krajiny: odpozorované ze skutečnosti, uvolněným rukopisem a čistými lokálními (místními) barvami zachycuje atmosférické jevy v krajině a její proměny – směr vedoucí k impresionismu.
  • Zámecký park; Zahrada lásky – s přáteli před zámkem Steen – předjímá rokokovou malbu (hl. Watteaua); Krajina s vozem při západu slunce; Krajina v bouři; Krajina s duhou.
  • svým stylem, typikou postav, barevnou i světelnou kompozicí ovlivnil mnoho malířů v již. Nizozemí.

 

Anthonis van Dyck (čti: fan dejk i van dajk; 1599 – 1641):

  • byl nejvýznamnějším Rubensovým žákem a spolupracovníkem.
  • proslul jako jeden z největších světových portrétistů a jako dovršitel tradic reprezentačního dvorského portrétu 17. století (maloval však i náboženské a mytologické obrazy a tvořil předlohy pro grafické listy).
  • po krátkém působení v Antverpách žil od roku 1632 až do své smrti v Anglii jako dvorní portrétista krále Karla I. V Anglii maloval portréty krále a jeho rodiny, dvořanů, šlechticů i řadu autoportrétů.
  • Král Karel I. na lovu – patří ušlechtilým stylem, skvělým koloritem a přesnými valéry k mistrovským dílům světového malířství
  • Autoportrét – Dvojportrét se šlechticem
  • Van Dyckův styl byl založen na věrném vystižení podoby i povahy portrétovaného, na jeho určité idealizaci a zjemnění. Liboval si v zachycení nádhery látek a zdobných zbraní.

 

holandské malířství

– po vítězství nizozemské buržoazní revoluce nastal v Holandsku velký rozvoj malířství, přičemž objednavateli děl byli hlavně příslušníci bohatého měšťanstva. Tento fakt spolu s vládnoucím kalvinismem způsobil, že vznikla svérázná holandská malířská škola, která tvořila ve stylu důsledného barokního realismu.

– malíři znázorňovali hlavně každodenní skutečnost, kterou se snažili důkladně poznat a malířsky zpracovat, zachycovali ji velmi prostě a střízlivě (na rozdíl od Vlámska).

– amsterodamský malíř, kreslíř, grafik Rembrandt Harmenszoon van Rijn (1606 – 1669, barokní realismus):

  • introvertní autor, ve své tvorbě se obracel stále více do sebe, uzavíral se před vnějším světem, vyrovnával se s náboženskými tématy.
  • byl nejen výborným malířem, ale i jeho takřka 2 000 kreseb patří k vrcholům evropského umění.
  • nejčastější náměty: biblické výjevy a krajiny (ale také portréty, mytologické náměty…).
  • svou tvorbou nesledoval vnější krásu věcí, jejich vizuální a materiální charakter. Hledal duchovní podstatu skutečnosti. Bez efektů a vnější okázalosti dokázal postihnout vnitřní podstatu člověka.
  • vyšel z caravaggiovského stylu (osobitě pojatý temnosvit) – postavy byly ponořeny do šera a veškeré světlo bylo soustředěno na hlavní motiv = na zachycení duševního stavu člověka (vnitřní světlo).
  • největší hodnota jeho díla spočívá v hloubce lidskosti, produchovnění, psychologické jemnosti, zbožnosti a smyslu pro krásy přírody.
  • zpočátku žil v blahobytu, byl vyhledávaným a obdivovaným portrétistou. Pozdější finanční nesnáze si přivodil mj. svou sběratelskou vášní (koupil velký dům, v něm uchovával sbírky obrazů, šperků, kostýmů, zbraní…).
  • maloval portréty bohatých zákazníků, skupinové podobizny, zátiší, krajiny, biblické náměty a autoportréty (autoportréty ze všech období jeho života: přes 60 maleb, kresby, grafiky = přes 100 děl). Obrazy překypovaly životem, krásou oděvů a šperků, dramatickým napětím a gesty, svět byl na nich zachycen jako radostná slavnost barev a světel. Obr.: Autoportrét ↓
  • Hodina anatomie doktora Tulpa; Danae; Usmívající se Saskie; Oslepení Samsona
  • v roce 1642 se dostavila krize – osobní i společenská. Zemřela mu žena Saskie a objednavatelé (spolek střelců, městská domobrana) nepřijali jeho obraz (významná zakázka, odmítli zaplatit) Noční hlídka.
  • Noční hlídka – obrovský skupinový portrét, nový způsob pojetí, spojení dějem a světlem. Protože všichni portrétovaní nebyli zachyceni stejně (někteří méně zřetelní, v pozadí), byl obraz zamítnut.
  • ubylo mu společenských zakázek, tvořil bez ohledu na společenské pochopení, podle vlastního výtvarného názoru.
  • v podobiznách prohloubil duševní charakteristiky portrétovaného, neidealizoval.
  • změnil malířské podání – zmizela nadřazenost, efektní gesta, barvy i nádhera oděvů.
  • kolorit omezil na několik barev (černá, bílá, červená, žlutá), jejichž míšením dosáhl velkého bohatství odstínů – většinou hnědavých.
  • z obrazů zmizelo reálné světlo a objevilo se světlo neskutečné (vnitřní). Obraz byl naplněn barevnou temnotou, z níž se vynořovaly osvětlené postavy, hlavní účastníci děje, nositelé tajemné osudovosti…
  • barevná pasta, nanášená někdy špachtlí, dostávala postávala podobu bohatě členěných textur (byly znatelné různé vrstvy malby, maloval rychlými tahy štětce, postup neskrýval).
  • další život prožil s družkou (služkou) Hendrickijí Stoffelsovou, která byla častým námětem jeho obrazů:
  • Hendrickje na lůžku , Hendrickje v okně
  • další díla: Židovská nevěsta, Portrét amsterodamského patricie Jana Sixe, Homér, Alexandr Veliký
  • kvůli pozůstalosti si Hendrickje nemohl vzít. Zemřel opuštěn a v chudobě.

 

Frans Hals (1581/5 – 1666) – výborný portrétista (podobizny jednotlivců i skupin), Piják; Cikánka

Jan Vermeer van Delft (1632-75) – námětem jeho obrazů byl často prostý interiér s oknem a dívka, která u něho čte či píše dopis, nalévá mléko, zapíná si náhrdelník nebo hraje na hudební nástroj (Dívka s perlou)…

 

□  české barokní malířství

v chrámech se uplatňovala téměř výhradně náboženská tematika (velké oltářní obrazy), v palácích a zámcích mytologické náměty, lovecké scény, krajiny a portréty.

– zakladatelskou osobností českého barokního malířství byl Karel Škréta Šotnovský ze Závořic (1610-1674):

  • po bitvě na Bílé hoře musel opustit jako protestant Čechy. Přes Sasko odešel na studia do Itálie, poznal Benátky, Bolognu, Florencii a Řím.
  • kromě italských malířů (zejména Raffaela) studoval i díla Francouzů (Poussin, Lorrain), Nizozemců a Velázqueze.
  • již v Itálii si získal věhlas vynikajícího portrétisty se znamenitým postřehem a schopností zachytit charakter a povahu portrétovaného.
  • stylově spojoval všechny soudobé vlivy a zároveň si zachovával osobitý malířský projev.
  • v roce 1636 se vrátil do Prahy a přijal katolickou víru.
  • nejznámějšími díly s náboženskou tématikou jsou oltářní obraz Nanebevzetí P. Marie v Týnském chrámu, cyklus s výjevy ze svatováclavské legendy pro klášter na Zderaze (nejcennější z nich – Narození sv. Václava, dnes v NG) a obraz Karel Boromejský navštěvuje nemocné morem, který je příkladem Škrétova realizmu a zachycení světla a stínu na dokonale modelovaných postavách s portrétně pojatými tvářemi (na obraze je zachycen i malířův autoportrét).
  • jeho realizmus a snaha o zachycení skutečnosti byla ještě více patrná v řadě jeho portrétů a skupinových portrétů, z nichž nejznámější je Podobizna řezače drahokamů Dionýsia Miseroniho s rodinou (zachycuje řezače s rodinou a v pozadí řezačskou dílnu, smysl pro charakter portrétovaných, pro detail, pro zachycení materiálu – realistické zobrazení lidí v jejich přirozeném prostředí), nemá obdoby ve středoevropském umění.

 

Václav Hollar (1607-1677):

  • rytec, žil a tvořil téměř po celý život v cizině, kam musel po bělohorské bitvě odejít. Velkou část svého díla věnoval vedutám měst a zobrazování architektur, ale i dobovým krojům a krajinám, lodím, zbraním a nejrůznějším předmětům, živočichům, hmyzu.
  • na jeho rytinách najdeme i reprodukce děl významných malířů, včetně Škréty. Díla:
  • např. Pohled na Prahu 1636, několik alb pohledů na evropská města, přes 100 grafických listů s ženskými kostýmy.
  • počet jeho rytin a leptů přesahuje 4000. Patřil k nejpřednějším grafikům 17. století. Na svých listech se s oblibou podepisoval Wenceslaus Hollar Bohemus.

 

Nejvýznamnějším představitelem vrcholně barokního malířství u nás byl Petr Brandl (1668-1735):

  • narodil se v Praze, učil se u inspektora královské obrazárny, v níž kopíroval obrazy starých mistrů.
  • od počátku 90. let byl vyhledávaným malířem oltářních obrazů v Praze i na českém venkově. Jsou charakteristické nádhernou barevností a působivostí světla v obraze. Postavy se měkce ponořují do přítmí nebo z něj naopak vystupují. Mají přesný obrys, který je však měkký, jemný, jaký nemá mezi italskými mistry obdoby.
  • k nejvýznamnějším obrazům s náboženskou tématikou patří obraz Simeon s Ježíškem (vynikající zachycení hlavy starého muže, vynikající práce po stránce kompoziční a světelného rozvrhu, upoutá především osobitým pastózním rukopisem, působí velice citově-lidsky. Po r. 1725, v NG).
  • vedle oltářních obrazů maloval po celý život portréty a hlavy světců, v nichž uplatnil svou schopnost psychologické charakterizace i zálibu v pastózním rukopiseportréty hraběte Šporka, autoportréty (tzv.lobkovický, tzv. strahovský), Podobizna horního úředníka.
  • ve svých obrazech s oblibou kombinoval několik světelných zdrojů, zajímal se o různé druhy osvětlení a jejich náladové a významové účinky.
  • charakterem malby silně ovlivnil své současníky (Jana Kupeckého) i následovníky v rokokové malbě.
  • byl jedním z neoficiálních učitelů V. V. Reinera. Další známá díla:
  • Historie Josefa Egyptského, 1721, zámecký kostel ve Smiřicích, Uzdravení slepého Tobiáše, NG, oltářní obraz Zvěstování v Kuksu.
  • jeho tvorbu uzavírá obraz Nejsvětější Trojice v kostele sv. Jakuba v Kutné Hoře, kde po předchozí slávě a bohatství zemřel v úplné chudobě.

 

Portrétista světového jména, potomek českých exulantů žijících v Pezinku Jan Kupecký (1667-1740):

  • tvořil převážně v cizině. Z jeho díla známe řadu portrétů, zvláště členů jeho rodiny a autoportrétů (těch je známo 30).
  • za pobytu v Římě se učil žánrové a historické malbě, ale hlavně se zajímal o portrét. Z této doby je nejznámější Podobizna Michala Kreisingera (před r. 1700, NG) a Autoportrét (před r. 1707, dnes galerie Uffizi).
  • v r. 1707 se vrátil do Vídně, kde namaloval další své autoportréty a zejména špičkové dílo – Podobiznu své rodiny (1718, Muzeum krásných umění, Budapešť).
  • další známá díla: Podobizna malíře miniatur Karla Bruniho (1709, NG, prozrazuje italské poučení Kupeckého, ale také i osobitost jeho vynikajícího portrétního umění: kompoziční smysl a cit pro detail, virtuózní malířské podání různých materiálů a především hloubku psychologického pohledu a postřehu, které nezastínila ani potřeba vnější okázalosti), Podobizna Hedviky Františky Wussinové (1716, NG, rokokově křehká, vznikla za pobytu Kupeckého v Praze).

 

Václav Vavřinec Reiner (1689-1743):

  • freskař, specializoval se především na nástěnnou malbu, ve které využíval mistrovství svého iluzionistického podání.
  • Zápas Gigantů na klenbě schodiště Černínského paláce, jedna z prvních iluzivních maleb u nás (1718).
  • vyzdobil mnohé kostely a kláštery v Praze i na venkově. Poslední soud v kopuli křižovnického kostela sv. Františka v Praze bylo jedním z vrcholných děl V. V. Reinera.
  • k nejlepším dílům patří fresky na menší ploše, které mohl malovat najednou – např. Alegorie umění v sale terreně Vrtbovské zahrady.
  • nedokončený cyklus dějin kláštera ve Zbraslavi, nástropní freska Obětování Páně v loretánském kostele.
  • v posledních dílech se už projevil vliv rokoka v odlehčenosti a světlé barevnosti (cyklus fresek v kostele sv. Kateřiny na Novém Městě v Praze).
  • maloval také krajiny, známý je Orfeus se zvířaty v krajině nebo Krajina s ptáky (před r. 1720, NG).

 

Další malíři: Michal Leopold Willmann ze Slezska (1630-1706), který ovlivnil další barokní malíře, zejména svého nevlastního syna Jana Kryštofa Lišku (1650-1712), který měl základní význam pro českou freskovou malbu.

 

Materiál zpracovávající celé baroko můžete najít zde:

https://dejiny-online.cz/baroko-podrobne-zpracovane-dejiny-umeni






—————————————————————————

 Stáhnout práci v PDF  Upozornit na chybu

 Učebnice k maturitě  Maturitní kurzy

 Učebnice k VŠ přijímačkám  Kurzy na přijímačky

—————————————————————————

Další podobné materiály na webu: